Vo životech lidí vokolo

Vobčas tak koukám na lidi kolem sebe. Na ulici. Ve vlaku. Ve vobchodě. A řikám si, vo čem asi zrovna přemejšlí.

Dumám, co je asi trápí. Co je těší. Co budou neska dělat a kdo na ně doma čeká. Esi jim večer žena donese talíř koprovky a děcka se jim vobtočí kolem lejtek nebo si každej den sami mažou chleba u televize.

Co šecko umí a co roky dělají pro nás ostatní – pečou pro nás každej den rohlíky? Nebo vopravujou auta? Nebo dokážou ze spousty malejch součástek poskládat rádio anebo třeba vyfoukat skleničku ze skla? Hádám, esi choděj běhat a pečlivě dodržujou pitnej režim nebo raděj dlabou hamburgry u počítače a sekaj hlavy okřídlenejm příšerám ve vymyšleným světě s červenejma stromama.

Někdy mám chuť se zeptat kolemjdoucího shrbenýho dědouška, jaký měl dětství. Nebo jen tak začít mluvit na cizí pěknou paní a zeptat se jí, jak se má. Ale úplně jasně si umim představit, jak by se lekla a čekala za tím nějakou křivárnu. Možná, že dybych si ji našel na Fejsbuku
a požádal vo přátelství, tak by mi i vodpověděla. Ale normální přátelské konverzaci doba nepřeje.

Nemyslete si, už sem to párkrát zkusil. A slušně sem se představil. Že sem Jarin, sem šťastně ženatej, že pracuju v Jaroměřický mlíkárně
a sem slušnej člověk. Jedna se na mě jen nedůvěřivě koukla a šla pryč. Někerý se nervózně zasmějou a po pár větách se vomluví, že někam spěchají nebo na ně čeká manžel. Přiznávám, že na chlapy to nezkouším, to by mně samotnýmu přišlo podivný.

Mamina tady vo těch mých návalech zvědavosti ví a moc nadšená z nich nejni.
Dyž sem si postěžoval, jak sou lidi nesdílní, pomale mně nadala. „A ty se divíš? Dyby na mě začal na ulici mluvit cizí chlap, votočila bych se na podpatku a taky šla rychle pryč.“

Tak to vidíte.
Nechcete mně vo sobě napsat něco vy? Vlastně vůbec nevim, jací lidi ty moje myšlenkový výplody pravidelně čtou.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna