Vo válce a vo hlupácích

„Co bych dala za to, aby byla válka. Byly bysme všechny ve Vídni, žilo by nás všech sedmnáct. Byly bysme okupované, ale to přátelství, co bysme měly… takové jsem jinak nikdy nezažila.”

„Co bych dala za to, aby byla válka. Byly bysme všechny ve Vídni, žilo by nás všech sedmnáct. Byly bysme okupované, ale to přátelství, co bysme měly… takové jsem jinak nikdy nezažila.”

Ne, todle nejni žádnej vymyšlenej proslov. Vážně sem to slyšel včera v Jaromkách, dyž sem se vracel ze šichty v mlíkárně. Jedna stará pani tydle věty řikala jiný pani a usmívala se u toho. Přiznávám, že sem neslyšel vůbec nic jinýho, jen vim, že tadle stará pani, co byla voblečená v béžovým kabátku a na hlavě měla růžovou rádiovku, si nedělala srandu. Ani trochu. Byla tak vážná, až mi z toho přeběh po zádech mráz. 

A vzpomněl sem si na jeden dopis, co sem čet. Člověk, co ho psal, hledal život a nesnášel válku, zabíjení, hlad a bídu. Nesnášel to dokonce i přes fakt, že útočil. Nebyl vokupovanej.

„Milý otče. Nyní již zbývá jen pár dní a jsou tu Vánoce. Abych pravdu řekl, je mi to vcelku jedno. Nyní nemám žádný kryt. Konám službu spojaře v jednom z obrněných vozidel. Dnes sedím celý den v té promrzlé bedně se sluchátky na uších, bez pokrývek a bez jakéhokoli pohybu. K jídlu už dávno nic nemám. Dávky potravin byly, pochopitelně, sníženy… Koňské maso je jen málokdy. Navíc je nelze jíst syrové a uprostřed stepi bez stromů a keřů nemůžeme sehnat dřevo na topení… Na pancíř tanku nad topením jsem si nalepil obrázek Hermanna (říšský maršál Hermann Göring, jenž se 24. listopadu zaručil, že zaručí letecké zásobování 6. armády), pod nímž stojí jeho klasická slova: „Situace v zásobování potravin se bude stále zlepšovat!“ Sranda musí být, i když už se člověk dávno odnaučil smát…

Pokud se budeš ve Stalingradu ptát na existenci Boha, musíš si odpovědět záporně. Musím Ti to říct, milý otče, a je mi to dvojnásob líto. Chyběla mi matka a Ty jsi mne vychovával sám – v lásce k Bohu. Proto dvojnásob lituji svých slov, neboť budou moje poslední a já již nebudu moci říct nic, čím bych je mohl kompenzovat a odčinit. Jsi duchovním, otče, a víš, že člověk ve svém posledním dopise říká jen to, co je pravda, nebo o čem je přesvědčen, že by to mohla být pravda. Hledal jsem Boha v každém kráteru, v každém zničeném domě, na každém rohu, u každého z kamarádů. Hledal jsem Boha, když jsem ležel ve svém okopu, hledal jsem jej na nebi. Přestože po něm mé srdce volalo, Bůh se neukázal. Domy byly zničené, kamarádi stejně stateční nebo zbabělí jako já, na zemi panoval hlad a vraždění, z nebe padaly bomby a oheň, jen Boha tu nikde nebylo. Ne, otče, žádný Bůh tu není. Znovu to píši a vím, že je to strašné, že je to ode mě neodpustitelné. A kdyby snad přeci jen měl být nějaký Bůh, pak existuje jen u vás, ve vašich zpěvnících a modlitbách, ve zbožných kázáních kněží a pastorů, ve zvuku zvonů a vůni kadidla. Ve Stalingradu však není.“

Nechci bejt soudce ani kat, ale strašně mě štve, dyž lidi zapomínaj na to zlý. Chápu, že se tak jejich mozky bráněj. Že dybysme si pamatovali šecko, nebylo by nám v životě vlastně moc hezky. Jenže dyž pak melou takový kraviny, jako ta ženská v růžový rádiovce, řikám si: “Válku na tebe, babo.” Až tak naštvanej sem. Jen se bojim, že dyby došlo na mý slova, vodnese to s ní půlka světa. 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna