Vo trabantech a národní praštěnosti

Češi mě štvou kupou věcí. Ale taky sem na ně za plno věcí pyšnej. Třeba za to, že vymyslej kdejakou pitomost. A že sou tak tvrdohlaví, že ji pak dokonce zrealizujou.

Není to dycky k dobru věci. Být tvrdohlavej a nenechat si domluvit je vlastně dost nebezpečný, obzvlášť v nejvyšších místech. Ale je určitej typ praštěnosti a tvrdohlavosti, kerej na nás mám fakt rád. Takovej typickej příklad je ta banda šílenců, co jezdí napříč kontinentama v trabantech. Znáte je? Šéfuje tomu Dan Přibáň a pokaždý s sebou sbalí někoho jinýho. Prvně jeli přes Hedvábnou stezku. Pak si to střihli Afrikou vod severu k jihu.

Jasně že se jim trabant rozsypal ještě těsně před slavnostním startem a pak pomalu každejch sto kilometrů. Jasně že co chvíli zapadli v písku v poušti. A počítám, že když se po čtvrt roce doškytaly s tou malou žlutou pohromou na kolečkách až na úplnej jih Afriky, že byly volezlí a zaprášený jak meteorit po dopadu na měsíc. Ale nezabalili to. Pokaždý ty svý dvě auta vopravili a provoznili a fičeli dál po malejch kouskách. Někdy doslova.

Dyž jeli přes Jižní Ameriku, už točili seriál, co jel potom v telce. A dyž si usmysleli, že by chtěli zmáknout eště Austrálii, dojet z ní až domů do Prahy a pro jistotu přibrat dva parťáky vozejčkáře, neměli moc peníze. Dlouhý měsíce vobíhali sponzory jak diví, ale nikdo se k ničemu moc neměl. Až nakonec dali votevřenou výzvu na internety - pošlete nám dvě stovky nebo pět, a my vám za to pošleme naše filmy a nálepky a další prima věci. Chtěli za dva měsíce vybrat 500 000 peněz. Měli to tam za den. Ta sbírka končila dneska. Koukal sem, že jim lidi naposílali přes dva a půl milionu.

A to je právě vono. Je fůra důvodů, proč nejet kolem světa v trabantu. Jenže Češi sou padlí na hlavu. Transtrabanti vybrali pětkrát víc peněz, než kolik chtěli, ale landrover kupovat stejně nebudou, protože de vo princip. Navíc by tím zklamali všechny ty lidi, co chtěli podpořit právě tu jejich tvrdohlavost. S landroverem to umí každej. Řek bych, že trabanty zákonitě získávaj kus lidský duše ze všech těch oprav a času a nadávek majitelů a tý děsný radosti, dyž to konečně škytne a naskočí.

Říká se, že sme národ batůžkářů. Dyž jedete na dovču do nějaký úplně praštěný destinace, kde nejsou hotely, sou tam miny a hrozí sežrání tuleněm, prej dycky potkáte Čechy. Taky se říká, že sme národ kutilů, co si šecko splichtěj sami na koleně svejma zlatejma českejma ručičkama. Vezmeme materiál a vykutíme z toho vlastníma silama něco extra. Něco na tom bude. Minimálně Přibáň a ta jeho banda, co vobjíždí svět v traktorech a na starejch motorkách, to dost dokazuje.

Já sem sice dobrodruh, ale na takový blázniviny sem přeci jen dost lenošnej. Ale svoje voblasti tvrdohlavosti teda mám. Dyž příde na politiku nebo na pivo, to já vim šecko nejlíp. A dyž nad tím tak přemejšlím, vono se to tejká nakonec i těch tvarohů. My bychom si do mlíkárny mohli na šecko pořídit mašiny. To jo. Jenže to by nebylo vono. My se s tím radši budeme patlat a mazlit rukama, protože je to pak prostě lepčí. Vobčas si u toho hňácání spokojeně zavrním, jak to voní, a nebo zaláteřím, že je to potvora neposlušná. A tak vyrobím tvaroh s kusem Jarinovy tvrdohlavý duše.

 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna