Vo spokojenosti

Jaká je nejhorší věc, kerou si dovedete představit? No schválně? Je to, že vám umřou vaši blízký? Že přídete vo šecky kamarády? Že přídete vo šecky peníze?

Jaká je nejhorší věc, kerou si dovedete představit? No schválně? Je to, že vám umřou vaši blízký? Že přídete vo šecky kamarády? Že přídete vo šecky peníze? Že se vybouráte v autě a budete na vozíčku? Nebo něco, co je tomu blízký?

Přemejšlim vo tom teď hodně. Vobčas se na to ptám svejch kumpánů a lidí v mlíkárně. Ne, že bych dělal nějakej výzkum, zajímá mě to čistě vosobně. A nepíšu si ani nikam výsledky. Spíš chci sám u sebe přijít na to, co je ta nejhorší věc, jakou bych moh zažít. A víte co? Už nejsem nejmlačí a přišel sem na to, že sem asi úplně prošvihnul to nejhorší, co by se mi mohlo stát. Možná se mně teď budete smát, páč to nejni nic z toho, co sem vypsal vejš. A pro spoustu lidí je to hrozná malichernost. Já si ale prostě myslim, bych byl úplně v háji, dyby mi proteklo mezi prstama děctví mýho kluka. Jo, to, co se vodehrávalo před spoustou let. Dybych nebyl u toho, jak se začne plazit, jak mu rostou zuby, jak si prvně stoupne, jak začne mluvit, jak si poprvý nahodí do rybníka udici, začne jezdit na kole, jak de poprvý do školy, jak dostane první poznámku a tak dál a tak dál.

Příde vám to uhozený? Nedivim se. Jenže znám spoustu lidí, co řikaj: Moje holka se narodila, pak si pamatuju, jak jí rostly zuby a pak až, jak šla do školy nebo na střední… přijde mi to děsivý. Pamatuju si živě, jak se mě chlapi před rokama smáli, dyž sem jim řikal: “Ne, nepudu s vama do hospody, mám doma kluka.” Pamatuju si, jako by to bylo včera, jak mě vobčas přepadaly pitomý myšlenky, že přicházim vo známý, že sem pavouk zalehlej v díře. A taky sem si řikal, že na sobě nijak moc nepracuju - jo, sem halt filosof u pásu s tvarohem. A dycky sem to hodil za hlavu. Proč? Nebyla to ani votázka zodpovědnosti. Ani žádná póza, jako že budu nejúžasnější táta na světě. Jen sem si řikal, že ten prcek bylo v životě to nejkrásnější, co mě potkalo a že mu to prostě musim nějak voplácet. Že v sobě ten pocit chci udržovat. A světe div se, vůbec nikdy to nebylo těžký.

Byl to tehdá můj životní motor a moh sem si zvolit tisíc jinejch, jenže by to pro mě byl ten největší nevděk na světě. Teď sem si jistej, že sem vo nic ve svym životě nepřišel. Narozdíl vod těch, kerejm je teď líto, že u toho nebyli. A věřte mě, dyž ste u toho nebyli, najisto si na to někdá zpomenete. 

Takže moudro dneška zní. Nebuďte nevděčný věcem, co vás dělaj šťastnejma. Tadle banální věc vám naplní život. Fakt!

Vloženo

Jaroměřická mlékárna