Vo zubařích

Všici se tam bojej. Nikdo tam nechce. Ale všici tam furt choděj. Musíme tam všichni. Mluvim samozřejmě vo zubařích.

Vono to celý začíná, už dyž se tam člověk má vobjednat. Věčinou ho to nenapadne samotnýho. Věčinou příde mamina a řekne: „Jarine, vobjednej se k zubákovi, už si tam nebyl tak sto let.“ A věčinou má taky pravdu.

Napoprvý to nejspíš eště neklapne. Slyšíte, že na vás někdo mluví, zamrmláte cosi jako „nojonojo,“ a koukáte dál na hokej. Jenže maminy sou nevodbytný. Zejtra to zkusej znovu. „Jarine, vobjednej se k tomu zubákovi, sem ti řikala.“ „To žes říkala,“ podivíte se upřímně, protože nic takovýho ste rozhodně neslyšeli. Tím máte pocit, že je to vyřízený, protože ste o problém projevili zájem, a to normálně stačí. Dyž s tím vaše ženská příde za tejden, dostanete se tak daleko, že se nad tím zamyslíte. „No jo, zubák. Tam už sem nebyl tak sto let.“ A slíbíte, že se teda vobjednáte.

Chystáte se na to dalších čtrnáct dní, protože kdo by se, proboha, chtěl vobjednávat k zubaři. Vobčas si na to vzpomenete vodpoledne, ale než s tou myšlenkou něco provedete, je večer a už tam stejně nikdo není, žejo. Pak se jednoho rána hecnete a zvednete ten telefon. A nedovoláte se. Hnedle máte skvělou náladu a ste veselí celej zbytek dne. Teď už to není na vás – vy ste se snažili, vy ste z toho venku, ale když vám to nebere, nedá se nic dělat!

V tu chvíli na to zapomenete a myslíte si, že máte zase na rok pokoj. Jenže mamina na to nezapomene. Tak za dva tejdny dojde a ptá se: „Tak Jarine, vobjednal ses na ty zuby?“

Víte, že by s váma jinak seděla u stolu, dokud to neuděláte, jak dyž ste jako malí museli dojíst kapustu. Takže seberete veškerý odhodlání a zavoláte tam. Bohužel to vemou. Sestřička se zeptá, „a bolí vás něco,“ a vy nesmíte říct, že nebolí, ale že pan doktor to jistě napraví.

Tejden před návštěvou si začnete děsně čistit zuby v naději, že tím ty kazy eště spravíte. Pokud de vo mě, jím eště věčí fůru tvarohu než normálně. Je v tom vápník a tak. Tvaroh je bílej. Zuby sou bílý. To musí jít k sobě.

Pak dojdete do čekárny, ucítíte ten smrad, uslyšíte bzzz a je vám špatně. Ale už ste velký, takže zdrhnout oknem se nehodí. Tak tam sedíte, dokud se nevotevřou dveře a vy nemusíte se zrychleným tepem nakráčet do jámy lvový.

Někdy mám pocit, že si to ti zubaři užívaj. Hledí vám do pusy a říkají: „Tady to je dobrý…“ (Uf.) „Tady taky nic není…“ (Uf.) „Momentík, tady se mi zdá…“ (Panika!) „Ale ne, to byl jenom zubní kámen.“ (To mě děsíš schválně!)

V každým případě, ať děláte co děláte, vždycky vám tam něco vyvrtají. Doslova. Takže esi vás do tý doby nic nebolelo, určitě bude, až pudete domů. Zvlášť dyž ste ješitný jak já a nenecháte si kus pusy umrtvit, protože přece něco vydržíte. Půl hodiny si představujete, jak ste na vejletě a koukáte na kytičky a rozhodně nesedíte tam a neslyšíte bzzz. Pak jim tam za to všechno necháte kus vejplaty a eště hezky poděkujete, protože se to sluší a voni to s váma myslej dobře. Kolikrát si říkám, jak to dělali takoví neandrtálci. Co neměli kartáčky, mezizubní kartáčky, dentální nitě, ústní vodu a chudáci ani ten tvaroh. Prej evoluce. To se lidi jako nemohli vyvinout tak, aby se jim nic nekazilo?

Nejlepčí na tom je, dyž pak vylezete ven a hnedka máte rači každýho, koho potkáte. Dokonce i ty protivný lidi sou vám míň protivný. Protože víte, že voni maj návštěvy u zubaře rádi úplně stejně jako vy. Někerý věci maj totiž společný úplně všeci lidi na celým světě.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna