Vo práci

Hned je vám to divný, což? Jarin píše vo práci. Co von vo ní tak asi může vědět? Jenže to je právě vono. Já mám totiž nezaujatej pohled pozorovatele!

Abyste věděli, poctivý práce si v životě cením hrozně moc. Jednou sem vo tom už psal. Sem rád, že dělám v mlíkárně, kde se na poctivost nekašle a kde se doteď nimráme s tvarohama rukama místo strojů. Protože pak můžu bejt pyšnej, dyž vidim ty naše ňamky v kšeftě v regálu.

Je ale fakt, že práce má plno divnejch vlastností.

Například vzniká. Jakože prostě sama od sebe. Uklidíte doma, zabere vám to tři hodiny, a to nepočítám ten tejden, kdy vás k tomu mamina přemlouvá. A za dva dny můžete znova. Je to jak naschvál. Zrovínka nedávno sem si to říkal. Kde se třeba ve vzduchu pořád bere ten prach, co na něco sedá? A kde se u nás doma vezme na zemi tolik vlasů, dyž proboha já skoro žádný nemám? A jak se dycky dostane hlína ven z kytky, dyž kytka se nehejbe a nemá nožičky?

Pamatujete si eště, jak ste mě kdysi zaoukolovali, ať napíšu vo ničem? A já sem psal, že je na to taková divná zákonitost. Kde je nic, tam zákonitě dycinky vznikne něco.

Kde je kus volnýho místa, tam vznikne nepořádek. Nebo tam najednou leží ňáká záhadná krabice a nikdo netuší, kdo ji tam dal. A dyby nic jinýho, začnou v tom nicu lítat aspoň muchy voctomilky, kerý se z ničeho prostě rodí.

Myslim, že s prací je to podobný. Akorát to nefunguje na prostor, ale na čas. Kde je kus volnýho času, tam vznikne práce. Ani nevíš jak.

Někdy se práce nevyrobí sama, ale hážou ji na vás lidi. Mamina je na to expert. Jak vidí nevyužitýho chlapa, hned vidí potencijál a šupne mu ňákou robotu. A je fuk, esi sem to já nebo náš mladej. Často to taky dělaj šéfové. Nejsmutnější je, dyž se ani nezamyslej, esi vy ty jejich oukoly můžete stihnout. Mám strašně moc kámošů, co se míněj udřít k smrti, jen aby postíhali šecky ty blbosti, co si na ně v práci navymýšlej ten a onej.

Docela často se to projevuje na víkendech. To si pořád myslíte, jak máte volnou sobotu, a najednou zjistíte, že tam u souseda máte stavět plot.

Já to mám docela dobrý. Myslím, že práci častějc hážou na lidi, co sou vopravdu šikovný. Na mě každej hodí voko a řekne si, já vo to rači poprosim někoho jinýho. A sama vod sebe práce často vzniká lidem, co sou přesvěčený, že je to hrozně důležitý a že to musej udělat voni, aby to bylo dobrý.

Nejvěčí zjištění, co sem jako nezaujatej pozorovatel vypozoroval, je to, že práce nikdy neskončí. Měli sme skvělou sousedku. Bylo jí tak vosumdesát a do svýho posledního dne pomáhala mladejm na zahradě. A byla děsně moudrá. A tadlecta dycky říkala: “Až práce umře, tak jí pudu na pohřeb.”

A to je právě nejvěčí neštěstí, co vidim u těch mejch kamarádů. Že maj pořád pocit, že teď sou zavalený, ale že dyž dokončej tohle a tamto, tak že to bude lepčí. A vono to lepčí nikdá není. Protože jakmile jim vznikne ten volnej čas, hnedle se jim nějaká práce vyrobí. Nebo si ji tam vyroběj sami, dyž už maj volnějc. A pak zase volnějc nemaj.

Tak ňák mám pocit, že jedinej udržitelnej způsob je dělat šecky ty věci v takovým tempu, u kerýho nemá člověk jazyk na vestě. Nechtít vodpočívat, až bude hotovo, ale dyž je to potřeba. Smířit se s tím, že hotovo nikdá nebude, a že to tak je dobrý.

A tak sem se rozhod hlásat do světa svý nový a převratný budovatelský heslo.

Není teda tak dobrý jako třeba “volnost, rovnost, bratrství”. Ale sem na to pyšnej, i dyž to má akorát dvě slova:

Pomalu. Postupně.

A já se teď vodkulim na chvíli na gauč. Tydlecty filozofický úvahy mě pokaždý děsně zmůžou!

Vloženo

Jaroměřická mlékárna