Vo těšení

Včera se v Jaroměřicích čerti ženili. Málem sem netrefil domů, protože přes ty malý bílý poletující kousky nešlo nic vidět. Fučelo tak, že mít eště nějaký vlasy, vlály by mi ve větru jak Pokahontas.

Včera se v Jaroměřicích čerti ženili. Málem sem netrefil domů, protože přes ty malý bílý poletující kousky nešlo nic vidět. Fučelo tak, že mít eště nějaký vlasy, vlály by mi ve větru jak Pokahontas. Protože vo vlasech se v mym případě moc mluvit nedá, vlál mi akorát břuch. Byl sem rád, že se mi na něm po větru nedělaly rampouchy.

A víte, proč sem v tom nečase byl venku? Zrovna sem se vracel z návštěvy vod synátora. Pamatujete ještě, jak jsem vám psal, že budou mít škvrně?

Řeknu vám, ta jeho holka už je docela kulatá. Já to nikdá nepochopim, jak se to tak stane, že se ženskejm vleze do břicha normální skoro hotovej člověk, a vrtí se tam a roste a žužlá si palec a když má chuť na tvaroh, tak vyšle nějakej telepatickej impulz mamině a ta okamžitě zamíří do ledničky. A pak se to narodí a má to všecky prstíky a řve to. Prostě kouzlo.

Na těchhle věcech je nejlepčí, že trvaj. Musíte prostě čekat, než se ty zázraky udějou. Nedaj se uspěchat. To je jak když do mlíka nasypete nějaký bacily a necháte je chvilku bejt a za chvilku máte sejra. Nebo když pečete chleba. Zaděláte těsto z kvásku a čekáte. Pak ho přeskládáte a zase čekáte. Pak ho šoupnete do trouby a zase čekáte. Pak ho z trouby vytáhnete, a když se šecko podařilo, máte krásnej bochník, co voní a křupká a vy si ho strašně chcete namazat pomazánkou, ale zase musíte čekat, až aspoň trochu vychladne, jináč si ho poničíte.

Stejný je to s jarem. Stokrát se můžete vztekat, že je zima a hnusně a máte na břuchu rampouchy. Vono prostě rychlejc nepříde. Někerý věci prostě neuspěcháte. A když jo, tak to zvrtáte. Třeba pečení kachny. Nebo balení holky.

A já mám na to takovou teorii. Že je dobře, že vono to trvá a vztekáte se a chcete, ať už to je. Myslim, že je to vod toho, abysme se mohli těšit. Já se totiž děsně rád těšim. Vobčas si něco posunu vo tejden jen proto, abysem se na to moh těšit vo kousek dýl.

Někdy mi příde, že se těšení podceňuje. Já sem na to profík. Vim, že se to musí dělat poctivě a užívat si to, jinak se ztratí půlka kouzla. Rád dělám v mlíkárně. Tam člověk ví, že na plno dobrejch věcí si musí počkat. Třeba takovej ten náš archivní sejra zraje ve skladu tři měsíce, než ho šoupnem do vobchodu. Mezitím se kolem potuluju, vostatní si myslej, že se flákám, ale já náhodou poctivě zkoumám, jak to voní. Když se peče kachna, odborně do ní ďoubám vidlí a nakukuju, jestli už má zlatou barvu. Když du z práce, tak se těšim na to, až si sednu do křesla a votevřu si pivko nebo si dám něco dobrýho k večeři. A dyž je zima, tak na to, až si lehnu pod peřinu a budu tam zachumlanej jak Křemílek. A nebo až maminu zas někdy vytáhnu do divadla. A taky na to, až začnou vřískat ptáci a bude takový to jarní sluníčko.

Jen na to naše mrně se těšim tak moc, že se do tý doby asi nadobro utěším k smrti!

Vloženo

Jaroměřická mlékárna