O poctivé práci a o reklamě, která prodá cokoliv

Jak by napsal Hrabal: Třicet let makám v mlíkárně a to je moje lovestory. A i když jsem za těch třicet let udělal fůru kravin, tušim jednu věc. Nikdá sem nikomu nenabídnul něco co nepotřebuje, i dyž vim, že by to fakt chtěl.

Jak by napsal Hrabal: Třicet let makám v mlíkárně a to je moje lovestory. A i když jsem za těch třicet let udělal fůru kravin, tušim jednu věc. Nikdá sem nikomu nenabídnul něco co nepotřebuje, i dyž vim, že by to fakt chtěl. Čet sem teď nedávno chytrej článek vo reklamě. Vo tom, jak funguje a jak je hrozitánsky důležitý působit na emoce, páč jenom díky tomu člověk dokáže prodat jinýmu skoro všecko. Prostě vodhadne, kdy se druhýmu votvírá peněženka, kdy začne mít náladu na nakupování, a sáhne mu do ní. Psali tam taky, že to je skvělý takhle fungovat, že sou na to výzkumy kdy a jak to dělat, že v ňákejch místech velkejch vobchoďáků je to lepší než v jinejch… bylo to celý hrozně chytrý a mě z toho všeho bylo hrozně zle, jenže pak sem vo tom začal uvažovat.

Příde mi podlý si takhle hrát s lidma. Příde mi podlý nutit lidem věci, co nepotřebujou. Příde mi podlý, že je celej svět dneska jedna velká nafouknutá reklamní bublina, kerá ale nesplaskne, ať do ní člověk píchá sebevíc. Vim, čim to je. Lidi chtěj snít a chtěj vypadat krásnější a mlačí. Chtěj mít super věci a chtěj se jima chlubit. A v tomhle momentu ještě chápu, že jim ty krásný a drahý věci k něčemu sou a že i ta reklama je na takový věci k něčemu dobrá. Jenže pak sou tu takový reklamy a nabídky, kterejma vás voblbnou a výsledek je vám docela na nic, nebo je k vzteku nebo k pláči, když přídete dom a tam na vás koukaj, že ste spadnuli z višně a co s těma třiceti hrncama máte v plánu a eslivá si myslíte, že to je tak dobrej kauf, dyž ste za každej vyplázli kolem litru nebo dvou. Stejně nepříjemný sou i fachmani, kerý vám přídou do baráku na vopravu bojleru a k tomu vám prodaj nový trubky, solární panely, mašinku na zeď, kerou to všechno můžete kontrolovat dokonce i přes internety a na dálku a dálkový vovládání rolet, co doma máte, a přitom je vašemu baráku tisíc let, je třeba chvíli před vopravou nebo zbouránim, ale vy, celý pitomý z krásnýho jednání a vystupování toho maníka vod trubek na to kejvnete zvlášť snadno, dyž je vám šedesát, sedmdesát a víc, a ještě navíc rádi, páč to přece děláte pro svý děti. Podobný kšefty vám vysajou spořitelní knížku a vy se chlubíte návštěvám, jak skvělej kup ste udělali, a ty návštěvy z vás maj buď srandu, nebo brečej. 

A pak mi došlo, že to chápu. Lidi potřebujou na jinejch vydělávat. A asi dneska nejni tolik příležitostí pro práci, která má ňákou hodnotu, tak je nutný hezky mluvit a živit se hubou a ne rukama. Halt vod tý doby, co všude vládnou mašiny a lidi sou čim dál chytřejší, páč porád něco čtou, vstřebávaj a tak, je přesně pro todle prostor. A ňáká reklama, to je jen hra kočky s myší. Někdo je chytrej a někdo hloupej a někdo šikovnej a někdo vychytralej a někdo umí jenom mlet krásně hubou a tahat lidi na vařený nudli. Našli se v tom a je jich fůra stejně jako je fůra docela zbytečnejch výrobků a služeb, kerý vůbec nepotřebujem, ty ale potřebujou reklamu. Je to zašmodrchaný a fakticky si myslim, že jedinej trabl, kerej máme, je, že nemáme soudnost a nevíme, co je a co nejni důležitý. A sme v tom až po uši všichni, co něco vyrábíme a co něco kupujem. A dokavád si todle neuvědomíme, zasloužíme si, aby na nás křičely miliony reklam a my abysme jim podlíhali.

Jo, dyž vo tom tak uvažuju, nebudu těch prvních pár vět, co sem neska napsal, moc křičet do světa. Co já vim, co si vo tý naší mlíkárně v Jaroměřicích myslej lidi a esivá jenom nejsem další z podobnejch holomků.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna