Vo vejletech s mojí ženskou a vo vášni

Dyž sem před pár dnima na svym fejsbůku napsal, jak s maminou cestujeme a že jí mám fakt rád, zeptalo se mě pár z vás, jak to dovopravdy probíhá. Tak sem se rozhod, že vám napíšu krátkou, ale vopravdovou zprávu.

Dyž sem před pár dnima na svym fejsbůku napsal, jak s maminou cestujeme a že jí mám fakt rád, zeptalo se mě pár z vás, jak to dovopravdy probíhá. Tak sem se rozhod, že vám napíšu krátkou, ale vopravdovou zprávu. Upřímnou zpověď. Vylití srdíčka. Prostě že se k tomu postavim jako chlap. 

Abyste věděli, vo jakym příspěvku mluvim:

Já vim, že už sem to řikal, ale mám tu svou ženskou děsně rád. Víte co, nebyl sem teď pár dní doma. Potkal sem pár fajn lidí a zažil spoustu věcí. Děláme to tak s maminou vodnepaměti, že se jednou za čas seberem a vyrazíme na rajs, každej po svý vlastní vose s tim, že se na domluvenym místě sejdem. Tentokrát v Beskydech. A je to tam jako poprvý co sme se viděli. Hrajem si na to. A tuze si to užíváme. Jo mám svojí ženskou rád.

Chápu, že to ňákejm lidem příde jak zápletka z filmu. Ňáký se mě ptali na to, esivá to nejni vokopírovaná Svadební cesta do Jiljí nebo ňáká povídka vod Kundery - Směšný lásky, či co. Nejni. Popravdě, já moc nečtu. A telku mam rád, ale rači na sport. 

Tendle náš rodinnej vejmysl vzniknul úplně náhodou asi před třicíti lety. Byli sme s maminou domluvený, že se potkáme v Budějicích, že si tam užijeme tejden volna a páč sem já jel někde z Vopavy z výměnnýho pobytu mlíkáren a vona z Jaroměřic, byli sme domluvený, že se tam sejdem na vlakovym nádraží, páč naše vlaky měly přijet v hodně podobnej čas. 

Dojel sem na místo a čekám. A čekám. A čekám. A nic se nestalo. Vlaky přijížděly i vodjíždely a máma v žádnym z nich nebyla. Bylo mi to hrozně divný. Volal sem dom, kde bába potvrdila, že mamina fakt vodjela. Začal sem mít strach. Na informacích mi řekli, že nevěděj vo žádnejch komplikacích, kerý by měly zabránit mý ženský na místo dorazit.

Esi si pamatujete, byla to docela jiná doba. Bez mobilů. Bez esemesek. Doba, kdy se rande nebo schůzka nedaly zrušit půl hodiny předem. Kdy na sebe lidi byli víc zvyklí čekat… Mělo to svý kouzlo, pokavád ste se nedostali do průšvihu.

V momentu, kdy sem ztratil poslední kapku vodvahy a taky si koupil lístek dom, se mi nad hlavou rozeznělo, že mě hledaj. Doběh sem na informace a tam mi hnedle dali do ruky sluchátko a tlemili se jak pitomý. Do ucha se mi rozeřval hlas mý ženský. V ten moment zněl neskutěčně mile, i dyž mi nadávala do pitomců a blbečků. Že prej už vosm hodin trčí na nádraží v Moravskejch Budějicích. Tušíte dobře, že já byl v Českejch. Blbka - přece nepojedem na dovolenou pár kilometrů vod baráku, ne? 

Dyž se dost vyřádila, kategoricky vodmítla dojet za mnou. Ještě chvíli jsme se dohadovali, ženská za přepážkou vypadala čim dál pobavenějc. Nakonec mi mamina práskla telefonem. Tak sem tam bezradně stál a nakonec si řek, že na ní kašlu. Sebral sem se, došel do hotelu a užíval si volno. Každej den sem ženský zavolal, jak se mam, a vona postupně jihla, až ve středu za mnou přecejenom dorazila. Dovolil sem jí to ale pod jedinou podmínkou. Že zapomenem na celý todle extempóre a zahrajem si na to, že se potkáváme úplně poprvý a že se svádíme - chtěl sem tak zabránit hádkám vo neschopnosti… Přijela a byla kouzelná. Dělala nesmělou a nechala se dobejvat. Byla krásná a ani na chvíli ze svý role nevypadla. Dokonce ani poslední noc naší společný dovolený ne. A tehdá měla dva nebo tři fakt dobrý důvody, kdy by mohla. 

Vod tý doby podobnej vejlet praktikujem rok co rok. Těšíme se na něj, i dyž už to asi nikdá nebude tak úžasně nový jako poprvý, a i dyž už sme dávno vodvykli tý vopravdický vášni. Nebo možná ne. Aspoň já měl minulej tejden moc co dělat, abych svojí roli dohrál až do konce. Dvakrát.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna