Vo věčnejch votázkách

Pamatuju se, jak sem jednou na jaře vzal malýho Mildu na prochajdu. A protože měl zrovna svoje ptací období, tak to byla prochajda se samejma záludnejma votázkama.

To sme šli takhle zrovna po lesní cestě a Milda najednou povídá: „Petoklíč!“
Chvilu mi trvalo, než sem přišel na to, co tím myslí.
„Petrklíč,“ říkám já.
„Petoklíč,“ vopakuje znova Milda.

Ale co už, říkám si, hlavně že kluk pozná kytky. Jistej, že to byl vopravdu Petrklíč, sem si ale vůbec nebyl.

 

Dem dál a Milda se ptá: „ Dědo, proč je to psí hovínko hnědý?“
A sakryš, říkám si, už je to tady!
Naštěstí do toho kluk nešláp.
Vodpověď sem ale neznal, tak sem řek něco, co vyvolalo jen další votázky: „Protože pejsci maj hnědý střeva…“
Naběh sem si. Milda pokračoval se svejma votázkama dál.

 

Nevím už, jak sme se tam dostali, ale Milda se najednou ptá: „Dědo, proč děti nenosí čáp?“
„Protože by je neunes,“ říkám já.
„A proč by je neunes?“ ptá se dál Milda.
„Takovej čáp váží tři kila. A třeba ty, když ses narodil, tak si vážil kila čtyry. Nikdo neunese víc, než kolik sám váží.“
„Aha,“ usmál se Milda a šli sme dál.

 

Vědecky se na to musí, říkám si. A v duchu už sem plánoval, že na příští prochajdu vymyslím pro Mildu nějakou bojovku s vědeckejma faktama. Fungovalo to náramně, ale vo tom třeba až příště.

 

A co vy, jak řešíte tyhle věčný dětský votázky?
Napište mi, rád se na to mrknu.

 

 

 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna