Život v malém městě podle Jarina

Jsou čtyři ráno. V mlíkárně zrovna začínají s tvarohem a já si tu klepu do klávesnice moudra. A jsem smutnej.

Jsou čtyři ráno. V mlíkárně zrovna začínají s tvarohem a já si tu klepu do klávesnice moudra. A jsem smutnej. Včera jsem na Facebooku napsal, že jsem si hodil šlofika vo polední pauze a hnedka se mi začali smát všichni v práci a dokonce i moje ženská se mě ptala, jestli jsem normální. A že si prej mám nechávat svoje myšlenky hlavně pro sebe.  

Já mám Jaroměřice hrozně rád. Vyrost jsem tu a taky tu umřu. V jedný ulici. V jedným baráku. Ale tohlecto mi pije krev dlouho. Jak si tu každej druhýmu kouká do talíře a jak mi mamina porád předhazuje: "Nedělej tohle a nedělej támdlecto, co když to uviděj lidi." Já se jí pak vždycky ptám, co je komu po tom. A ať si každej zametá před vlastním prahem. Že já se taky nikdy necpu nikomu do kuchyně. V tomhle je malý město peklo. 

Zase ale vylepšuje morálku a drží rodinu. Málokdo tu sebere odvahu, aby se rozved. Pod pokličkou se neutají, že někdo chlastá. Kdyby náhodou někdo někoho vokrad a přišlo se na to, snad aby se ten zlodějíček radši vodstěhoval na druhej kus země. A tak si tu spokojeně žijem náš krásně nahoře huj, dole fuj život a čekáme, co se bude dít. 

A vono se nikdy nic neděje. Jednou za rok přijede pouť. Jednou za sto let voslavíme velkou slávu vod založení města a jednou za dekádu vo našem krásným maloměstským životě napíše nějakej film Troška. Von teda řiká, že je to o český vesnici, ale já na Babovřeskách byl a viděl jsem i Slunce, seno... a víte co, všechno to tam je. Celý Jaroměřice, celý Jevíčka, celý Jindřichovy Hradce. Jenom si vo sobě ty lidi na vesnici nemyslej, že jsou ňák kór nóbl. To nás liší. Všechno vo sobě víme a nejvíc to, že jsme páni měšťani. A ty vesničany to asi dělá lidskejma. Nebo lidštějšíma. Ale je to jeden čert a všichni se tomu smějem. Celý kino vypadalo, že se smíchy umlátí k smrti, jako že tomu rozumí. A pak přijdou dom a pomluvěj sousedku, že při parkování poškrábala svoje auto. Svoje auto!

Končím s tímhle článkem vo Jarkách a lidech tu. Musím na šichtu, aby mně nevynadali jako minulej tejden kolegoj. Představte si, že ráno zaspal, přiběh celej uřícenej a rovnou vběhnul do náručí manažérovi přes lidi. A nebylo to poprvý, tak dostal spucunk. Já nevím, že si nemůže to vstávání ňák pojistit. Jako, mně je to jedno. Ale když jsem to doma vyprávěl mámě, smála se na celý kolo a že prej vo tom slyšela už od Boženky Matouškovic, a že prej kolega jednou prospí i vlastní pohřeb. Pche, to von si nedovolí. Lidi by ho pak sežrali zaživa. 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna