Výhry, prohry a opilý hospodský

Sedim u vokna v hospodě u Fanouše. A datlim si tu písmenka. Pučuje mi k tomu noutbuk a má jen tři podmínky. Zatimco ho mam u sebe, musim vypít aspoň čtyři piva. Ani jedno z těch piv mu nesmim vylejt do klávesnice. A zatřetí napsat něco vo něm.

Sedim u vokna v hospodě u Fanouše. A datlim si tu písmenka. Pučuje mi k tomu noutbuk a má jen tři podmínky. Zatimco ho mam u sebe, musim vypít aspoň čtyři piva. Ani jedno z těch piv mu nesmim vylejt do klávesnice. A dyž si píšu tady tendle svůj zápisnik, musim napsat něco hezkýho vo něm. Příde mi to fér. Je to vobchod jako každej jinej, i dyž je někdy fakt těžký vymyslet něco hezkýho vo tom propitym chlapíkovi, co si čtyřkovou hospodu votevřel, aby měl blíž k tomu, co jediný má podle mýho vodhadu fakt rád - pivu, rumu a zelený. Vostatně podle toho to tu taky vypadá - zaplivaná putyka, do který nepáchne nikdo mladej a jen pár votrlejch ženskejch. Putyka, kde dokavád neřeknete třikrát jasně dost, nikdy se nedopijete dna svýho půllitru a kde vás jednou voberou a jednou vám naúčtujou vo tři píva míň ne proto, že by chtěli, ale proto, že je hospodskej přibližně vod devíti večer nalámanej, jak zákon káže, a jednoduše se mu ty čárky slejvaj. Co je na tom ale skvělý, je fakt, že mu to nikdá nikdo nevyčet, aspoň co já vim. Všichni věděj, jak to je a von ví, že všichni věděj, jak to je, takže tu tak žijem v symbióze, je nám dobře a čas vod času nám tu počeří hladinku ňákej cizák, co se nachomejtne, aby vočíhnul, jaký to tu máme, a dyž se mu náhodou stane ňákej malér, hází vejfňaky, je protivnej a řve, že sem už nikdá nepříde.

Přemejšlel sem vo tom všem dlouho a přemejšlim vo tom i teď, že si připadám, jako člen ňákýho elitního komanda, nebo tajný sekty, co udržuje tudle Fanoušovu hospodu naživu. Proč to děláme? Von je to zlatej chlap, i dyž ho ženská vopustila i s dětma právě kvůli jeho vášni. Myslim, že my chlapi prostě dokážem držet spolu, dyž de vo naše plány, sny a potřeby. Sou mezi náma parchanti, ale to sou podle mýho jen ty, co nikdá neměli vlastní sen. Ani dyž byli malí, tak se jim nezdálo vo tom, že by jednou měli skvělou sbírku známek nebo vodznaků. Takoví byli jako kluci věčinou vyčůraný parchanti, co jinejm ubližovali jen tak ze sportu, byli prohnaný až za ušima a věčinou to byli kšeftmeni, kerý to sice jednou dotáhnou daleko, ale dou přes mrtvoly, voháněj se v dospělosti právníkama a maj lokte vostřejší než břitva. Nevaděj mi, dokavád s nima nepřídu do styku, a sem hrozně rád, že třeba v naší mlíkárně, i dyž to tam nejni žádnej med, takoví hajzli nejsou. Vo to víc se bojim toho, že si tu naší Českou zem jednou ňákej podobnej parchant koupí, že se bude holedbat hlavně prachama a že mu lidi budou žrát z ruky suchý rohliky, nebo marmeládou plněný koblihy, budou mu blahořečit a bude jim najednou úplně fuk, esli ten frajer umí nebo neumí kváknout pořádně česky. 

Dyž vo tom tak uvažuju, je jen jediná věc, kerý fakt fandim. Je to vopravdovost. Chuť nehrát si na nic a nehrát si s ničim. Prostě žít život, kerej sem si zasloužil, a hrát s kartama, kerý sem dostal do ruky. To mi příde jako kumšt. Líp nebo hůř. A hlavně umět říct včas dost. I dyž vyhrávám, i dyž prohrávám. V tom prvnim případě zachránim sebe a svojí rodinu, v tom druhym pak všechny vostatní. Ale vim, že na vobojí má koule jen málokdo.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna