Vo zpívání na ulici

Neska sem potkal dva zajimavý lidi. Jedno děvče, co sedělo samo na lavce a jen tak koukalo a furt se usmívalo, a jednoho chlápka v prapodivným voblečení, co si hlasitě prozpěvoval. A víte, co je smutný? První, co sem si řek, bylo – tady něco nehraje.

Svět je čim dál víc plnej podivnejch i nebezpečnejch existencí a člověk je pak čim dál vostražitější. Třeba před dvaceti letma sem zdaleka tak podezíravej nebyl. Ale teďkonc člověk prostě neví.

Dyť je to hezký, že holčina měla důvod k úsměvu a ten chlapík ke zpěvu. Nebo možná ani důvod neměli a smáli se a zpívali jen tak. Vo to je to prímovější. Myslim, že by se nám všeckým líp dejchalo a chodilo po ulici, dybysme se nebáli jen tak si zazpívat nebo si poskočit, abysme tím náhodou někoho nevyděsili.

Samo se nebavim vo případech, kdy někdo mezi zpěvem vyhulákává sprostý slova a hučí na vostatní.

Poďme se domluvit, že zejtra na ulici se budeme všichni usmívat vod ucha k uchu a esivá budeme mít náladu, aj si zazpíváme. Určitě pak budem mít hezčí den. Možná tím vytočíme nebo vyděsíme pár lidí, ale co už. 

A já si k tomu eště v mlíkárně zakousnu nějakou dobrotu, abych tu dobrou náladu řádně podpořil.

 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna