Vo výskytu slušnejch lidí na vesnici a ve městě

Vobčas si dělám takovej vosobní průzkum a zkoušim lidi. Třeba testuju, kolik lidí mně na ulici vodpoví na pozdrav.

Srovnávám, jak sou na tom mladí v porovnání se staříkama. Esi vodpoví víc ženských nebo chlapů. A porovnávám to aj ve městě a na vesnici.
(Samo že nezapočítávám lidi, kerý znám.) Zkrátka vobjektivně pozoruju, jak je na tom českej národ se slušným vychováním.

Povim vám, žádná hitparáda to nejni.

Dyž to vemu hromadně, tak mně vodpoví tak 3 lidi z 10. A to počítám i takový ty sotva postřehnutelný vzdechy jako „brý“.

To, že častěj pozdraví ženský než chlapi, sem nejdřív přisuzoval tomu, že nejsem pěkná mladá holka. Jenže pak se mi stalo, že skupinu tří chlapíků ve středních letech pozdravila i za mnou jdoucí náctiletá slečna a ti holomci na ni zírali a stejně nevydali ani hles.

Spousta lidí prostě zabodne voči do chodníku a dělá, že neslyší.

Na vesnici je to přece jen vo chlup lepší. Tam něco zahuhlaj aspoň někeří starší lidi. U těch vostatních si sugeruju, že třeba špatně slyší.
A taky tam vodpovídá víc ženských.

Ale víte, kdo mě pozdraví zaručeně a dycky? Vietnamci. A eště s úsměvem vod ucha k uchu. Možná si tím slibujou nějakej kšeft, dyž věčina z nich má nějakej vobchůdek s voblečením nebo jídlem, ale to na podstatě věci nic nemění.

Nejvíc smutnej bejvám, dyž vokolo mě de rodina s dětma a nikdo z nich neřekne ani slovo. Docela často se ale stává, že rodiče mlčej jak ryby a malý děcka zašveholí Dob(r)ý den! Musim říct, že tendle fakt mě fascinuje ze všech závěrů asi nejvíc. Člověka to nutí dumat, esi děcka zdravěj díky učitelkám ve školce nebo maj rodiče jenom špatnej den.

Někdy testuju i ve vlaku. Všimnite si, že dyž si k vám někdo přisedá, věčinou (ale rozhodně ne dycky) nějaký „brej den“ vyloudí, ale jakmile průvodčí kontroluje jízdenky, skoro nikdo se nevobtěžuje zvednout voči, natož tomu chudákovi popřát pěknej den. Jenom vytasí ruku s jízdenkou. Dělat práci, ve který bych musel bejt na šecky milej a skoro nikdo by mně to nevoplatil, bych fakt nechtěl. Až k vám příště pude, pěkně nahlas pozdravte a usmějte se. Uděláte dobrej skutek.

Zkrátka... je to zvláštní. Dyž zazvoní telefon, první věc, kerou naprosto přirozeně uděláme, je pozdravení. Proč to tak nefunguje,
dyž na sebe koukáme z vočí do vočí?

Ale abych nebyl jenom skeptickej. Vonehdá přišla domů lehce dojatá mamina a povidá mně:
„Představ si, táto, byla sem v krámě a šla sem pro tvaroh, že udělám ty nudle k večeři. A byla tam poslední kostka. Natahoval se pro ňu asi patnáctiletej kluk, na hlavě naraženou kapuci a výraz jak kakabus. A pak si mě všiml. Čekala sem, že tvaroh rychle chňapne a zmizí, ale místo toho se na mě podivá a povidá: ‚Taky potřebujete tvaroh? Tak si ho vemte, beztak sme měli pomazánku už minulej tejden.‘ A dokonce pozdravil. No nejni to hezký?“  
Jo, je.
Takže zas nechcu házet šecky do jednoho pytle. Vypadá to, že eště existujou lidi, co umí svoje děcka vychovat.

Každopádně esi potkáte (nejen) v okolí Jaroměřický mlíkárny člověka, co šecky zdraví, raděj vodpovězte.
Nebo skončíte v mý statistice s černým puntíkem.

 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna