Vo vohejbání lžiček

Hrome, vo tom vám teda musim povědět, protože sem z toho vedle jak ta jedle. Pamatujete, jak sem vám vykládal vo zatmění Slunce? Schválně, esi si vzpomenete, skrzevá co sem na ně koukal.

Jo. Koukal sem přes cédéčko. To nejlevnější, jaký mi prodali v trafice. Menovalo se to Učebnice psychokyneze. Protože sem neměl páru, co to je, tak sem si to pustil. A to sem teda zíral.

Bylo to vo chlapíkovi, co sem přijel z Ameriky, vystudovanej nějakej inžinýr nebo co, ale živí se teďka tim, že vohejbá vidličky prvně rukama a pak pohledem.

Jako co si budem, vohnout vidličku rukama umím i já, kolikrát se mi to stane, dyž ji zabodnu do vopečenejch žebírek s moc velkým nadšením. Ale vohnout vidličku vočima, to už je jako dost kumšt.

Tak sem si řek, Jarine, co se nad tím budeš vofrňovat, dyž si to eště nezkusil. Utek sem z mlíkárny vo fous dřív a vytahal sem doma ze šuplíku šecky příbory. Jedný sympatický lžičky sem se zeptal, esi by byla tak laskavá a nechala se vohnout (a nesmějte se, ten chlápek říkal, že tak se to má dělat), a pak sem na ni půl hodiny koukal a říkal jí: “Vohni se!” No. A nic.

Už sem si říkal, že je to teda asi blbost. Ale pak sem si to video pustil eště jednou, a hned sem věděl, co dělám blbě. Totiž vony lžičky rozumí akorát anglicky. Prej jim musíte říct po americku: “Bend!” A hlavně důrazně a s toudlectou autoritou.

No, a tak sem seděl v kuchyni a řval na lžičku s největší autoritou, co jí ve mně je. Ale ta se pořád nehejbala. Už mě jako začínala docela štvát. Votevřel sem si k tomu desítku a namazal sem si chleba s tvarohem, ať se kapku uklidním. Chvíli sme se se lžičkou nevraživě pozorovali.

Pak sem si řek, že se na ni můžu vykašlat. Vytáh sem ze šuplíku plastovou, že třeba bude víc spolupracovat. Vodhodlal sem se a začal sem na ni psychokyneticky působit. Nadechl sem se a poručil jí takovým tím hlasem, jakým sem mluvil na našeho mladýho, dyž donesl domů čtyrku na vysvěčení.

Věřili byste, že s tou mrňavou věcí to ani nehlo?

To už mě vážně rozčílilo. Vytáh sem velikánskou svíčku, co dostala mamina k Vánocům vod nějaký kamarádky, zapálil sem ji a tu lžičku sem dal zrovna do plamene. To by bylo, aby blbá plastová lžička vyhrála nad Jarinem. A taky že to fungovalo. Vod plic sem na ni zařval a představte si, vona se celá zkroutila, roztekla a ukápla na stůl, jak se lekla toho mýho spravedlivýho hněvu.

Řeknu vám, tadlecta psychokyneze, to je vážně něco!

Vloženo

Jaroměřická mlékárna