Vo vlacích

Asi to vo mně víte, že mám děsně rád vlaky. Ve vlaku totiž člověk zažije spoustu věcí už cestou na výlet. A kolikrát už cestou na nádraží.

Je fakt, že nádraží sou trochu divný místa. Zvlášť ty veliký, kde někerý lidi prostě bydlej, a kerý tak ňák záhadně přitahujou vosoby různým způsobem podroušený, vožralý a všema možnejma subštancema zkárovaný.

Ale i s těma sou zajímavý setkání. Jednou sem potkal řidiče autobusu, kerej se mi jal vykládat, že je vlastně nedoceněnej spisovatel a že už dvě knížky mu vydali a teďka že píše třetí. A že je to vo řidičích autobusů a tramvají a vo jejich krušným životě. Tak to mě dost zaujalo, protože dybych byl co k čemu a trochu čet, tak bych si to i přečet.

Jindy se ke mně nachomejtl mladej špinavej kluk s vopuchlou nohou, a povídal, jak ho do tý nohy bodla jeho žencká kudlou, a pak utekla, ale že von ji má stejně rád, a tak že ji už tři dny hledá. A esi sem ji neviděl.

Někerý příběhy prostě slyšíte akorát na nádraží.

A kromě těch všech lidí, který si s váma začnou povídat, protože si prostě s někým povídat potřebujou, je tu ještě takový to vejletnický kouzlo. Přijdete mezi vlaky, slyšíte to vodporný kvílení, ve vzduchu cejtíte vobroušený koleje. A víte – jedu na vejlet.

Dycinky, dyž mezi těma vlakama stojim, mám strašný nutkání na poslední chvilku změnit veškerý plány, vlézt do toho nejbližšího a zkusit, kam až dojedu. A taky to někdá dělám. Prostě jedu někam pryč, jen tak. Kam to jede nejdřív. Tam zajdu na voběd, kouknu se kolem, a jedu zase domů.

Dycinky sem byl na tohle bláznivej. Na neorganizovaný vejlety. Stačí mi vědět, že mám v batohu dobrou sváču a že všude sou príma lidi. Dyž sme takovýhle dobrodružství podnikali s maminou, vzali sme si třeba ovoce a vaničku s Fénixem a nějakej dobrej chleba a dělali sme, že sme jako v Orient Expressu na vobědě. A připadali sme si děsně důležitě.

Ale i dyby to byl vobyčejnskej rohlík s ajdamem, na vejletě se na to člověk těší jak na Vánoce. Eště dojedeme tam a ujdeme tam a dáme si pauzu a pokocháme se.

Právě teďka jedu vlakem. Do můzea másla do vesnice, kerá se menuje Máslovice. Těšim se a sem zvědavej, co se dozvím. Koukám z vokýnka a poslouchám, jak vlak dělá tudum, tudum, tudum.

Co dybyste všeckýho nechali? Pojeďte taky. Mají tu votevřeno každou sobotu a neděli.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna