Vo věčnejch mrzoutech

Znáte je? Ty lidi, co kafraj do všeho, možnýho? Lidi, co kolem sebe viděj jenom špínu a hnus? Lidi, co nikdy nic nepochválej a stojej si za svym, dost často hloupym názorem? Lidi, co ať řeknete cokoli, budou vždycky hledat to špatný?

Znáte je? Ty lidi, co kafraj do všeho, možnýho? Lidi, co kolem sebe viděj jenom špínu a hnus? Lidi, co nikdy nic nepochválej a stojej si za svym, dost často hloupym názorem? Lidi, co ať řeknete cokoli, budou vždycky hledat to špatný? Třeba tón, jakym ste to řekli, nebo jestli ste to napsali spisovně nebo s chybama? A taky lidi, co pro ně nikdá nejni nic dobrýho, idyž vás postupně dotlačej třeba nejdřív k tomu, že se vodstěhujete ze svýho miovanýho města, pak si pořídíte nikdy nechtěnou hypotéku a nakonec se třeba vdáte nebo voženíte a pak zistíte, že i když ta vosoba nemá důvod, proč by měl bejt její život smutnej, je nespokojená, páč se buď nudí, nebo je doma sama, dyž vy musíte jezdit desítky kilometrů za prací do svýho milovanýho města a trávíte tak tisíc hodin času, co jí nemůžete věnovat, takže je nešťastná a z neštěstí samýho začne dělat věci, co se neslučujou se spokojenym partnerskym vztahem?

Popravdě je mi takovejch lidí hlavně líto. Zaprvý proto, že musej mít hrozitánsky smutnej život plnej pelyňkový hořkosti. Zadruhý proto, že se na ně jejich okolí kouká dost často jako na pitomce. A zatřetí proto, že si ani jednu z těch dvou věcí nejspíš neuvědomujou, a tak se jí nemůžou zbavovat, nebo ji pilovat k dokonalosti. 

Hodil sem onehdá řeč s jednim z takovejch lidí. Mam ho dlouho rád, páč si myslim, že je dříč, že to neměl v životě vůbec lehký a dyž sem ho znal jako mladýho, tak mi přišel sice vobčas urejpanej, ale tak ňák správňácky. Uměl ukázat chyby, co vopravdu byly chybama. Pak se to ale někdy zlomilo a ukazoval chyby, co chybama nebyly, nebo neřešily podstatu věci. A nakonec ukazoval na zlořád, kerej si ňák podivně vytvořil ve vlastní hlavě, a podrejval tim dobrý a milý a sluníčkový touhy a činy lidí kolem sebe. Čim pitomější připomínky měl, tim víc si vo sobě myslel, že umí lidem votvírat voči, že má pravdu, že je vosvícenej. Aspoň tak to působilo zvenčí. Zeptal sem se ho teda napřímo na to, kde bere právo kecat lidem do jejich životů. Shazovat je. Bejt na ně protivnej. A hrozně mě překvapila vodpověď. “Jarine, zajímalo by mě, esivá vůbec někdy dokážeš nepokládat debilní votázky.” A to bylo šecko. 

Smutná pointa, co říkáte? Vzal sem si z ní ale jedno ponaučení. Vykašlat se na podobný lidi a dyž s něma přídu do kontaktu, budu hrát stejnou hru jak voni. Na jasný votázky vodpovídat nesmyslně a na nejasný votázky nevodpovídat buď vůbec nebo uštěpačně. Proč? Páč na mojí vodpověď: “Nejspíš v době, kdy na ně budu znát vodpovědě a těch vodpovědí si vážit, páč budu vědět, že mi je dali lidi, co si jich vážim, a dali mi je proto, aby mi pomohli, ne proto, aby ukázali, jaký sou to přechytralí chlapáci,” se na mě překvapeně podival a vodešel. Bez pozdravu. Asi vod něj už budu mít klid.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna