Vo V… Velikonocích??

Vánoce se pomale blíží, ale dyž sem se předevčírem podival z vokna, měl sem pocit, že sou spíš na řadě Velikonoce. Slunko svítí, po sněhu ani vidu a v trávě si hopkaj králíci.

A neříkejte si „No jo, to si zase Jarin přihnul u Fanouša“.  Vážně, nekecám – sou tam. Jeden černej, jeden bílej s červenejma vočima a dva hnědí. Mamina šla sondovat, kde se tam berou, a von sousedovic Toník nedovřel králíkárnu.

Tak maj děcka aspoň atrakci. A kočky zjevně taky. Ale dlouho jim to asi nevydrží – chlapi v hospodě už uzavíraj sázky, kdo někerýho lapne první.

Soused to nejdřív zkoušel sám, ale po hodině marnýho běhu a kličkování mezi čertama a andělama to vzdal a vyhlásil, že kdo je chytí, ten je sní.

Toho já se teda účastnit nebudu.

Jednak na tom zas tak blbě nejsme, abych si musel jídlo chytat, druhak blbě snáším pohled na stahovanýho králíka. Dyž sem byl malej a můj děda to pravidelně praktikoval, byl sem v „přípravným výboru“. Dycky sem chudáka dotyčnýho mazlil v košu na seno, aby si ještě užil poslední chvilky života.

Zlatá mírumilovná práce v mlíkárně.

A dyž si k tomu najdete ženskou řeznicu, tak je vystaraný. Moja mamina by to profíkovsky zvládla bez vokamrku.

Inu, jak řikávají rodiče: „Jen jednou v životě si pořádně pomůžeš – dyž se dobře voženíš.“

Potvrzuju!

Esivá už máte v merku nějakej potenciální protějšek a umí věci, kerý vy ne, tak se toho chomoutu nebojte. Protože jak zpíval Michal Tučnej: „Dyž si báječnou ženskou vezme báječnej chlap, tak mají báječnej život plnej báječnejch dní bez útrap.“

A mlíčný výrobky se na stole snoubí s masem každej den. Teda u nás jo.

 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna