Vo útěcích a vodpovědnosti za druhý

Hrozně dlouho sem přemejšlel, esivá mám todle povídání psát. Čas vod času se k mejm zápiskům dostane moje ženská a nechtěl bych jí ranit a už vůbec bych nechtěl, aby si myslela, že to, co tu napíšu, se mi právě teďkonc honí hlavou ňák vážně.

Hrozně dlouho sem přemejšlel, esivá mám todle povídání psát. Čas vod času se k mejm zápiskům dostane moje ženská a nechtěl bych jí ranit a už vůbec bych nechtěl, aby si myslela, že to, co tu napíšu, se mi právě teďkonc honí hlavou ňák vážně. Ne. Jsem sice starej mrzout, ale sem s ní šťastnej, i dyž mi k večeři vobčas přichystá řepu s bramborama a nemusela by, páč by z řeznictví, kde dělá, mohla dom nosit docela jinčí dobroty.

Znáte ten fór, jak se držej za ruce babička s dědečkem a jejich vnoučata se jich ptaj, jak je možný, že spolu vydrželi tak hrozně dlouho - víc než šedesát let - a ti starouškové jim na to vodpovídaj, že se potkali ještě v době, kdy nebylo zvykem porouchaný věci zahazovat, ale spravovat? Nevěřte tomu - je to jen líbivej bonmot, kerej sice ňák nastavuje zrcadlo dnešní době, ale je stejně lživej, jako každej druhej, kerej vytáhnete z kouzelnýho klobouku nebo na něj použijete Pravidlo 42. stránky.

Lidi ale byly před padesáti, čtyryceti, třiceti a dvaceti lety svázaný mnohem víc svym vokolim. Tim, jak na ně tlačili sousedi nebo členové rodin s hláškou: “Co na váš rozchod nebo rozvod řeknou sousedi.” Šak se podivte na úžasnej českej film Anděl na dovolený a koukejte jak trupky na společné řešení partnerské krize. To nejni fór. To je fakt. 

Lidi tehdá necítili za svý partnery a rodiny věčí vodpovědnost. Jejich myšlenkový pochody, černý můry ani výčitky svědomí nebyly silnější. Kolikrát mi moje vlastní máma vyprávěla, jak by ráda zdrhla vod mýho táty, páč s nim v určitym vobdobý mladický nevyzrálosti, co běžně u chlapů trvá do pětatřiceti a vejš a pak na ní hned navazuje druhá míza, bylo prostě k nevydržení. Ale svazovalo jí vokolí a děti, co s nim měla. Nebylo to vo zvyku lepit věci dohromady, ale vo klasickym rovnovážnym stavu, kde dyž byl někdo kokot, musel bejt ten druhej trpitel. A nebo byl sám kokot na jiný frontě a vraceli si to navzájem.

Sem rád za tudle dobu a tydle mladý (a trochu závidim), co si uvědomujou, že hledat štěstí se nemusí jen v pevně danejch svazcích. Že člověk nemusí zkejsnout u první volby, kerá je akceptovatelná jeho vokolim. Že se může sebrat a měnit zaměstnání jako klobouky, dokavád nenajde to pravý. A že je to doba, kdy je život víc v rukách jednotlivců, pokavád si to chtěj sami uvědomit. 

Ale abych byl vopravdu vobjektivní, sem taky šťastnej, že sem svý mladický léta přestál ve zdraví. I druhou mízu. A že to moje žena se mnou zvládla a že sem vydržel u těch našich jaroměřickejch tvarohů. A nepíšu to jen proto, abych měl neska doma k večeři řízek místo řepy, ale proto, že sme se přes italskou domácnost nakonec prokousali ke štěstí. Jen bych si na to tehdá, dybych nemusel, nevsadil ani pětnik, natož celej zbytek živote, a nikomu bych na to nikdá sázet neradil.

———————————————————————————————-

Sem Jarin. Zaměstnanej u tvarohu v Jaroměřický mlíkárně. Dost starej na to, abych psal moudra a dost mladej na to, abych si psal tydle zápisky a byl na Fejsbůku

Vloženo

Jaroměřická mlékárna