Vo toulavejch buchtách

„Tak stávat, Honzo, je čas vyrazit! Počkat… kde sou zas ty buchty?!“

„Tak stávat, Honzo, je čas vyrazit! Počkat… kde sou zas ty buchty?!“

„Noták, mámo, nekřič. Dyť tady se nedá spát. Buchty byly dobrý, můžeš zadělat na další.“

„No to se mně snad zdá! Já ho z tý pece nedostanu,“ spráskla ruce máma a nešťastně běžela do krámku postěžovat si Dorce.

„Poslyšte, paňmámo,“ říká Dorka, „slyšela sem povídat báby, že kořenářka má toulavý bejlí. Zkuste mu to nějak podstrčit.“

Máma jí vděčně potřásla rukou a hned se vydala ke kořenářce. Za dvě buclatý slípky dostala hrstečku toho kouzelnýho bejlí.

„Ale nesmíte tam dát víc jak štěpto!“ varovala kořenářka.

Máma nelenila a hnedka zadělala na další pekáč buchet. Do tvarohu sejpla štěpto bejlí a říká si: „Je to ale velkej pekáč. To se tam ztratí a určitě to nezabere.“ Trochu přisýpla, pak eště drobátko… až tam nakonec dala šecko. Jistota je jistota!

Za chvíli už kuchyní voněly buchty a máma jako vobvykle zavolala:

„Honzo, stávej, pudeš do světa!“ A pořádně bouchla dveřma, aby ten lenoch postřehl, že šla pryč.

Dyž vyzváněli poledne, nakoukla do kuchyně. Sláva, buchty sou pryč!

Ale počkat, Honza spí dál! Jak je to možný? Třese s ním:

„Honzo, copak ty nejdeš do světa?“
„Mámo, kam bych pořád chodil. Nedělej rámus a podej mi buchtu.“

Hromdopolice, buchty musel někdo ukrást! Máma běží ven chytat zloděje. Ale co nevidí? Půlka vsi zmateně pobíhá a pokřikuje:

„Tam běžely!“

„Ne, já je viděl támhle!“

„Chyťte je!“

Máma nevěří svejm vočím – buchty si to štrádujou na malejch nožičkách přímo do pole. Přece jen do nich dala toho bejlí moc...

 

„Šlapity šlap, my sme buchty toulavý, po tvarohu voňavý! Nevíme, kam dojdeme, ale to nám nevadí,“ zpívají si buchty do kroku.

Vtom přiběhne pes a povidá: „Čuchám, čuchám dobrotu.“ A urafne kus jedný buchty. „Hmmm, co je ta dobrá bílá věc?“

„To je tvaroh,“ říkaj buchty.

„A jak se takovej tvaroh vyrobí? Chci ho baštit každej den!“

„No… To my nevíme. Ale můžem to jít zjistit do království tvarohu a sejra. Až pudem zpátky, řeknem ti to.“

„Tak to já du s váma. Eště by vás cestou někdo sněd!“

Vyrazili na cestu a buchty k tomu zpívaly: „Ťapity ťap, šlapity šlap, my sme buchty toulavý, po tvarohu voňavý! Mrknem my se do Jaromek, jak se tvaroh vyrábí!“  

Netrvalo dlouho a došli k pětivěžatýmu paláci se sejrovou střechou, u kerýho děti jezdily na skluzavkách z pomazánkovýho másla a koulovaly se tvarohem.

Šli vodvážně rovnou za královnou a zeptali se jí, jak že se ten tvaroh vyrábí.

Královna je vzala do velikánský kuchyně a vysvětlovala:

„Inu, to nalijeme mlíko vod kraviček do týdle kouzelný vany, do keré přidáme mlíčný kultury. Mlíko se pak promění v tvarohovou sraženinu, kerou zahřejeme a pak vylisujeme... To bys se svejma tlapkama nemoh dělat, pejsku. Dyž tady ale zůstaneš a budeš hlídat palác, dostaneš tvaroh s cukrem každej den.“

Jak řekla, tak se stalo. Pejsek zůstal v paláci. Toulavý buchty šly dál poznávat svět a cestou všem vykládaly vo tom, jak se v Jaromkách vyrábí tvaroh. Esivá je někdo nesněd, dělaj to dodnes.

A co Honza? Ten spí s větší vytrvalostí než Šípková Růženka – a eště nějakej pátek to tak zůstane.

Konec!

Líbila se vám pohádka? Brumdovi se včera zamlouvala. Vono mu taky nic jinýho nezbylo – dyž nejede elektrika a je tma jak v pytli, lepčí zábava jak povídání vod dědy holt nejni k mání.

 

Pěknej večer přeju!

 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna