Vo tajemstvích pravýho chlapa

„Táto, jak sis vlastně zlomil ten nos?“ zeptal se jednou kluk. „To sem ti eště nevyprávěl? No, to sem šel kdysi dávno z… hmm… pošty a viděl sem, jak chlápek bere jedný babičce tašku...

... Tak sem na něj vyběh a tašku sem mu vzal. Samo mně ju nechtěl dát jen tak. Ale věř mně, že sem mu za ten zlomenej nos pořádně naložil!“

No co, mohla to bejt pravda.

Víte, je to tak, že chlap je hlava rodiny. Vedoucí smečky. Velitel. A jako takovej musí mít u ženy a dětí respekt a uznání. Aj dyby to mělo znamenat někdy si krapátko přemyslet sled událostí ve vhodnější alternatívu pravdy.

Přeci klukovi nemůžu říct, že taťka hrál před lety koulovanou se sousedem a místo sněhu po sobě házeli šutrama. A jeden přilít na jeho nos…

A nemyslite si, nejsem zdaleka jedinej, kdo to dělá. Nerad bych teda kamarády napráskal – chlapi musej dycky držet při sobě – takže nebudu jmenovat. Ale vo dva moje nejvoblíbenější příběhy se s váma rád podělim.

 

Veřejně šířená verze příběhu 1:

„Tendle barák sem postavil holejma rukama! A vo jednu z nich sem kvůli tomu málem přišel. To sem tenkrát nesl poslední pytel cementu, jenže sem zakop a spad přímo tou rukou na trám. Ale zatl sem zuby a eště chlapům pomohl s vomítkou, než mě vodvezli do nemocnice.“

 

Jak to bylo dovopravdy:

Jo, stalo se to při stavbě baráku. Ale ne u práce, ale vo pauze, kdy se se švárou hecovali, kdo je silnější. Tak si dali páku a rozhodlo to křupnutí v kosti.

 

Veřejně šířená verze příběhu 2:

„Krmil sem králíky a začal zvonit telefon. Čekal sem důležitej hovor, tak sem honem vyběh a chtěl sem přeskočit voplocení. Ale v tom spěchu sem si nevšim, že z něj trčí jeden drát. Tak to holt noha schytala.“  

 

Jak to bylo dovopravdy:

Nastala poslední hodinka krocana Pepy, kerýho si kamarád s manželkou vykrmovali tak poctivě, že už v osudnej den vypadal jak malej pštros. Jenže Pepa se rozhod, že na talířu neskončí, načepejřil se a se zuřivým hudráním začal milýho kamaráda honit po dvorku. Ale nohu si při útěku vopravdu rozsek vo ten plot.

 

No umíte si představit, že by todle doma přiznali? Veškerej respekt by šel do kytek.

Pak samozřejmě eště hraje roli, komu se ta alternativní pravda povidá. Řikám tomu stupnice pravdivosti. V případech fyzickýho pošramocení vypadá asi takto:

  1. Máti – jenom nejzákladnější informace, co nejdou zatajit. Třeba „trochu sem si pochrámal ruku.“ Vono sádru a zkrvavený vobvazy utají leda ten, co vidí svoje rodiče jenom vo Vánocích
  2. Děcka – schválně se zeptejte synátora a uvidíte, jakej sem hrdina
  3. Kolegové – tady záleží na situaci. Pro ženský v mlíkárně je někdy lepčí hrdinská historka, někdy povim skoro celou pravdu. A za tu dobu, co míchám mlíko, už si toho vyslechly docela dost
  4. Mamina – to věčinou nemá moc cenu tutlat, její vyslýchací taktiky by mohli závidět i na kriminálce
  5. Chlapi U Fanouša – po pár pivech barvitě povidáte, ani vo tom nevíte

 

Hmm, pivo… Myslim se tam za nima pudu podívat. Nechcete se taky podělit vo nějakou svou historku? Ať máme s chlapama vo čem diskutovat.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna