Vo svinovský nádražní hospodě

Byl sem na vejletě. Vlakem. Prostě sem do něj sed a jel. Dělám to tak čas vod času. Na den. Na dva. Nebo na víc.

Byl sem na vejletě. Vlakem. Prostě sem do něj sed a jel. Dělám to tak čas vod času. Na den. Na dva. Nebo na víc. Sám. A jezdim. Nejni to levný. Nejni to pohodlný. Ale je to pro mě nejlepčí způsob, jak si utřídit myšlenky. Je to jak z tý písničky. Je mi dobře, dyž slyšim, jak ty pražce drdndaj tůdá tůdá tůdá. A taky dyž vidim lidi kolem sebe. Dyž s nima prohodim pár slov. Sem asi divnej patron a možná si i řikáte, že ze mě musí mít moje mamina šoufky, nebo že musí bejt furt naštvaná. Zvykla si. Sme spolu už tak dlouho, že spolu můžem bejt vlastně hrozně málo na to, abysme věděli, že tu sme jeden pro druhýho. 

Tentokrát sem dojel až do Svinova. Kousek před Ostravu. A dyž sem tam byl, sed sem do nádražky. Dal si vlašák. Dal si pivo. A koukal kolem sebe. 
Na chlápka, co si dones vlastního lahváče, načal ho vo stůl a výčepní, co tam stála, se na něj jen zaculila a v klidu ho nechala dopít. 

Na krásnou mladou holku, co louskala strašně tlustou knížku a hladila se přitom nevědomky, ale láskyplně po nohou. Nevim, co přesně četla, ale chvilku sem chtěl bejt součást toho příběhu.

Na pána, co přišel v šedivym raglánu a z vočí mu tekly slzy jako hrachy. Na baru si dal dva rumy a jeden milej úsměv hospodský a zase šel. 
A taky na hospodskou samotnou, kerá pro mě byla v ten moment nejúžasnější vosobou, páč poznala, že dokavád mi bude chutnat pívo, nikdá se z tý hospody nehnu. A tak mi nosila jedno za druhym. Culila se. V poledne mi bez zeptání donesla vrabce se zelim, ve tři pořádnýho turka a dyž sem se jí večer těsně před tim, než sem sed na zpáteční vlak, zeptal, co sem dlužnej, řekla jen: “Mam ráda hosty, jako ste vy. Co věděj, kam jedou, proč se zastavěj a na co koukaj. Nechte to bejt. Zaplatili mi za vás všichni, co tu neska byli s váma.”

Vodešel sem. Sednul na vlak. Jel dom a bylo mi krásně. To proto, že mi zase došlo, že na tomhle světě nejsem jedinej nevobyčejnej člověk a každej si může psát svý moudra podle libosti. A taky mi bylo smutno. To proto, že mi došlo, že je svět plnej nevobyčejnejch lidí, co můžou psát svý moudra podle libosti. Mam krásnej život. 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna