Vo stesku

Sem doma sám. Ouplně. Ženská mi vodjela na pět dnů nabírat moudra na ňákou řeznickou konferenci a nechala mě napospas Jaroměřicim. A jak to snášim?

Sem doma sám. Ouplně. Ženská mi vodjela na pět dnů nabírat moudra na ňákou řeznickou konferenci a nechala mě napospas Jaroměřicim. A jak to snášim? Jeden by čekal, že po tom, co sme spolu den co den, co sme přežili meruňkový šílenství a co mi vobčas fakt leze na nervy, budu jak z reklamy. Nespoutanej, vodvázanej, divokej. A místo toho sem schlíplej a smutnej. A nejni to jen proto, že mi doma nechala v ledničce jen kyselý vokurky a hořčici, takže sem už druhej den neměl co jíst. Ani proto, že nemam moc co na sebe, páč vodjížděla v kvaltu a šecky moje montérky, spoďáry a ponožky nechala v koši na prádlo. Tydle maličkosti se daj přežít.

Mnohem horší je, že jak někdo takle blízkej na chvíli zmizí ze života, ouplně vám to nabourá celý žití. Jeho normální běh. Jako by vodřízli váš kus. Znáte to taky? Najednou máte fůru času pemejšlet, páč vás nikdo nezásobuje vlastníma moudrama. Můžete si dělat doma co chcete a nikomu to nepříde divný. Můžete jít do hospody, vrátit se se zavíračkou a notně nametenej a nikdo vám nevynadá. Vstávat deset minut před tim, než vám začíná facha a ne hodinu, abyste vychytali volnej flek v koupelně. Koukat na fotbal a nehandrokovat se kvůli nějakýmu poblbanýmu seriálu. A tak dál a tak dál.

Řikáte si: “Jarine, spads v práci do smetany? Slyšíš se, co řikáš? Dyk ty tu popisuješ náramnou mládeneckou svobodu.” Já vim, že jo. A nevim, čim to je, že si neužívam. Mám pocit, že dyž je člověk s někym, tak ho ten stav z gruntu mění. Nelítostně a jednou pro vždy. Je v tom jeho nebezpečí i krása. Že je člověk tvor společenskej, nás učili už ve škole. Že je na tý svý společnosti ale tak náramně závislej, na to nás neupozornili. A už vůbec nám neřekli, co dělat pro to, abysme pár dnů po vodloučení nezačali toužit a soužit se. 

Možná jsem ale taky prostě jen divnej a jedinej, kdo něco podobnýho prožívá. Prostě jen starej blázen zvyklej na to svý jistý. Kdo ví. Po dvou dnech vodloučení ale musim říct: Mamino, vrať se. Nemam moc co jíst. Nemam moc co na sebe. A taky se mi teda jako fakt stejská.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna