Vo srdcebuchu

Pojídání uheráku a krkovičky prokládaný vobčasným pozdržením se U Fanouše si vybírá svou daň. Mám zvýšenej tlak.

Doktorka se mě poslední dobou snaží přemluvit, abych začal sportovat. Třeba aspoň jezdit na kole. A abych jed zdravě.
Chmm. Co se v mládí nenaučíš, to se pak blbě mění. U Mildy mám eště voptimistický vyhlídky, ba dokonce i plány.
Tam má smysl se zdravým jídlem a aktivitama nastoupit.

Ale u mě? Rodiče mě vod mala krmili chlebem se sádlem a pak žezlo převzala mamina a její výpečky. Zkrátka tělo si už zvyklo na nějakej stravovací standard a z výraznějších změn by taky mohlo mít šok. Myslím, že bude moudřejší, dyž zbytek svýho času vyplním činnostma, kerý mám rád,
a břicho tím, co mně chutná.

A vůbec. Víte, co si myslim? Že žádnej zvýšenej tlak nemám, ani vysokej tep. Prostě sem jenom nervozní, dyž vidim ten aparát a lesk v oku doktorky,
kerá se třepe na to, až řekne: „Áha! To máte z toho svýho salámu.“

Jen si to představim… Buch…… buch….. buch… buch.. buchbuch.. buchbuchbuch. A aj ten tlak jistojistě letí nahoru.  

 

Podobný srdcebuchy sem zažil jen párkrát v životě.

Dyž mně učitelka tělocviku v pátý třídě pohrozila, že esi se nezačnu hejbat, nechá mě proletět.

Dyž sem nesl domů třetí poznámku, že sem sněd Aničce Koudelkový svačinu.

Dyž sem druhej den v nový práci zaspal.

Dyž mně mamina poprvý prodala jitrnice.

Dyž sem se dozvěděl, že budu táta.

Dyž sem se dozvěděl, že budu děda.

Dyž mně došlo, že budu děda, ale mladej nejni ženatej.

 

Podtrženo a sečteno, jen tak něco mně tlak nezvedne. A dyž už, má to nějakou příčinu – třeba stresující uštěpačnou ženskou v bílým plášti.
Možná bych moh změnit doktorku…
Jediný, co mně chválí, je moje povolání. Že prej ty mlíčný kultúry udržují moje trávení funkční.

No, dyby na mě byla milejší, možná bych jí i kousek sejra donesl. 

 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna