Vo Show!

Nejsem ani filmovej kritik, ani fanda dokumentů. Neřikám, že jediná televize, na kerou se koukám, je Čt2, to abych viděl šecky ty poučný pořady. A na Show! sem se začal koukat náhodou.

Nejsem ani filmovej kritik, ani fanda dokumentů. Neřikám, že jediná televize, na kerou se koukám, je Čt2, to abych viděl šecky ty poučný pořady. A na Show! sem se začal koukat náhodou, dyž sme se doma porafali, esivá koukat na fotbal, nebo na ňákou telenovelu. Nevyhrál nikdo, přepli sme na dokument. Někdy to nejni tak marný řešení. Popravdě totiž musim říct, že manažer a jeho kuřátka, ze kerejch chce mermomocí vypiplat nový hvězdičky, mě dojali. Fakt. 

Můžete vo něm i vo těch koťatech řikat, že sou blázni, co jim mezi prstama protýká dětství. Můžete vyprávět přemoudřelý řeči, že je ten jejich táta/manažer jednoduše despotickej magor, kerej neumí vypadnout ani doma z role vůdce svý holčičkovský smečky. A můžete si vo těch žábách myslet, že jim to nakonec vygumuje mozky z hlavy, že z nich budou blbky, že si kazej život, jenže vono se na to dá koukat i trochu jinak. 

Myslim, že žijem v době, kdy lidi potřebujou uznání a společenskej úspěch. A že je to pro ně životně důležitý. Maj co jíst. Maj kde spát. A tak se ženou za svejma snama hlava nehlava. A teprv uznání toho, že to dělaj dobře, je dělá šťastnýma. Von taky neska nikdo nedostane pochvalu za to, že dones domů něco k jídlu a že vydělal na bydlení. Myslim, že ten film je prostě krásný zrcadlo naší doby. Řiká, jak chceme každej z nás hrozně uspět a jak ten úspěch může bejt úplně cokoli, za co někdo zatleská. Ať se to přechytralejm hlavám vod internetů může jevit jako sebevětší trotlovina. Ať na to můžou nadávat a shazovat to a ukazovat, že jich se to netýká a že to navopak vodsuzujou. Leda houby. Každej chceme někde uspět. Ať u linky u nás v mlíkárně, nebo na recitační soutěži v jaroměřický knihovně. 

Show! je podle mýho nevobyčejnej příběh vo vobyčejný, poctivý a krutě tvrdý práci. Vo sebezapírání (a to doslovnym). Vo rolích, do kerejch se šichni vobčas musíme dostat, abysme zachránili naše vlastní já. A i dyž se mi ten příběh vlastně ani trochu nelíbí, páč aspoň těm holčinám nedává moc na výběr, vlastně si dost vážim lidí, který uměj zatnout zuby a jít si za tim svym úspěchem. Je jen na nich, kolik mrtvejch po cestě překročej. Myslim totiž, že šichni dost dobře věděj, že úspěch plodí úspěch a že krev je halt krev.

PS. Jo a dybyste nevěděli, vo čom mluvim, podivejte se

Vloženo

Jaroměřická mlékárna