Vo rozkládání a citrónech

Držíme smutek. Mladí nedávno přijali do rodiny nový členy. Pravda, moc velký mazlíci to nebyli, ale jejich náhlej skon zasáhl šecky. Na vině sou citróny.

Ale abych to vzal vod začátku…

Už dyž byl synátor malej, táhlo ho to k jednomu koutu naší zahrady. K zázračnýmu místu, kerý vlastně dodneška fascinuje nás voba.
Člověk tam vodnese věci, kerý mu už nevoněj a nechce je, anebo je vodkrájel pryč. A pak se z toho časem stane smradlavá věc, po keré šecko roste jak divý. Takovej elixír. Navíc na tom jako z ničeho nic vyrostou obří dýně.

A právě na zmíněnou fascinaci z dětství si mladej vzpomněl, dyž se s tou jeho rozhodli bejt vohleduplnější k matičce Zemi.
Nejdřív přestali házet do jednoho koše obaly vod másla, šlupky, skořápky vod vajíček a noviny.
Dávali šecko zvlášť a měli na jedlý zbytky jakýsi sáčky – jenomže to za pár dní smrdělo. Takže jak asi správně tušíte…
 

Přišlo na řadu rozhodnutí pořídit si kompost

A já jim to posvětil.

Jenomže naši mladí prostě musej mít šecko speciální.
Takže sem k nim vonehdá přišel a koukám na podivnou zelenou stoličku se šuplíkama.
Už sem se chystal na to sednout, že ten vejmysl ozkouším, a spustil se hysterickej křik: „Tati, neeeee!“

No, co byste řekli. Nebyla to židle, ale nóbl verze kompostu. Říká se tomu vermikompostér.
Je to v podstatě takovej luxusní barák pro žížaly. Takže kompost a domácí zvíře v jednom, chápete.
 

Z Mildy se stal nadšenej krmič

Poctivě tam (s tátovou pomocí) vodnášel každičkou šlupku. Jenomže vona přílišná horlivost bejvá někdy na škodu.
Žížaly byly brzo překrmený.
„Dáme holkám trochu vitamínů,“ řek si můj študovanej syn a nasypal jim tam štědrou várku citrónový kůry…  

Tak žížaly chcíply.

Ale není na místě házet flintu do žita. Dostanou vode mě další žížaly. Mladý a hladový.
A přidám k nim seznam, co nežerou. Protože jak ty naše krmiče znám, sou schopný hodit jim tam na přilepšenou kus tvarohu.

 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna