Vo původu Jaroměřic

Víte co? Řek sem si, že když už vám vobčas píšu vo tý naší mlíkárně a vo tom, jak to u nás chodí, měl bych vám taky říct něco vo Jaroměřicích. Rozhod sem se zafušovat do řemesla vopernímu skladateli Míčovi, co taky napsal Vo původu Jaroměřic.

Víte co? Řek sem si, že když už vám vobčas píšu vo tý naší mlíkárně a vo tom, jak to u nás chodí, měl bych vám taky říct něco vo Jaroměřicích. Rozhod sem se zafušovat do řemesla vopernímu skladateli Míčovi, co taky napsal Vo původu Jaroměřic. Protože i když na to naše mrňavý město vobčas nadávám, mám ho rád. A i ten nejvotrkanější tůrista musí uznat, že náš zámek je fakt parádní.

Škoda, že to píšu, protože kdybych to vykládal, řikal bych to takovým tím monotónním hlasem, co ho maj všichni zámecký průvodci. Jak dyž se ve druhý třídě učíte číst a postupně každej přečte jednu větu z Honzíkovy cesty. Dělaj to tak u každý památky, tak je dost jistý, že se to tak sluší a patří. Zajímalo by mě, esi na to maj nějaký speciální školení. Ale myslim, že spíš na pohovorech vybíraj přirozený talenty.

No, tak já začnu, a ten hlas si musíte představovat. Nazujte si hezky nějaký klouzavý papuče a poslouchejte.

To bylo dávno, dyž eště hodiny netikaly a já sem nebyl eště ani u mámy v bříšku. Tady všude kolem byl hustej temnej les plnej různejch potvor a medvědů a hejkalů a kdečeho. Teď už tu příšery nežijou, akorát večer dyž dou chlapi z hospody, tak to tak zní. No a do toho temnýho lesa vyrazil knížepán na lov. A tak tam pobíhal s těma šípama jak ten neandrtálskej pan Huml z Macha a Šebestový. Koukal, co by picnul, aby z toho měl fajnovej guláš na večeři. Až najednou uviděl jelena šestnácteráka. Jelen zdrhal a knížepán za ním. Ale protože měl knížepán ty šípy, byl trochu ve výhodě. Podařilo se mu toho chudáka zvíře trefit poblíž studánky, tam, jak máme neska Dolní náměstí.

Představuju si ho, jak si pak šel sednout na pařez k tomu zdechlýmu jelenovi a byl se sebou náramně spokojenej. Kdyby v tý době už byly lahváče, je dost jasný, že by si jednoho votevřel, srkal by pívo a poslouchal hejkaly. No, a jak tak seděl a čučel do zeleně, řek si: „Hrome, tohle je ale peckovní místo na hrad. Stromky, ptáčci, jeleni. Tady budu vychovávat svý potomky.“

Prvně to vypadalo, že mu to doma neprojde. Jeho ženská mu řikala: „Seš blbej, město vprostřed lesa! Já tě znám, pořád budeš akorát na honu a na houbách a na zahradě budem mít bludičky a až pudu v noci na záchod, tak se ztratim a spadnu do padacích dveří.“ Ale knížepán jí řek: „Víš, moje milá, já mám takovou předtuchu. V tom městečku jednou vyroste ta nejlepčí mlíkárna v celým širým kraji, a budou se tam vyrábět samý zdravý dobroty. Tvaroh, pomazánky, sejra a takovej smetanovej krém nazvanej po ptáku fénixovi.“

Von věděl jak na ni. Ta jeho totiž nade všechno milovala tvarohový knedlíky. A tak na to nakonec kejvla. Knížepán dal na jaře vyměřit, kolik bude na to město a hrad potřeba místa.

Vod toho měření se prej menujem Jaroměřice a toho šestnácteráka máme ve znaku. Ale málokdo ví, že nebejt mlíkárny, dost možná by to tady celý nestálo.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna