Vo předělávání kuchyně

Dostal sem chuť na žemlovku. A mamina mě vyšokovala s voznámením, že dokaď nebude nová kuchyň, nebude ani žemlovka. Tak sem kejvl.

Abych pravdu řek, vůbec sem netušil, že se mamině něco takovýho honí hlavou. Ale znáte ženský, vobčas vobchází, nemluví, což je bystřejšímu chlapovi hnedka divný. Tak se chlap zeptá, esivá je něco špatně a vona řekne „nic“. A pak to po pár tejdnech vybublá a najednou začne hartusit, dyž vyžbryndnete krapet kafe na koberec.

Tentokrát to spustilo nevinný škemrání vo žemlovku. Zjistil sem, že mamina touží po kuchyni už nějakej pátek a že nemůže vystát, jak se musí hrbit u linky a že sou voprejskaný dvířka a umyvadlo malý a sousedovic Bětka má novou kuchyň už vod minulýho listopadu... A tak. No tak sem naznačil, že by to teda možná šlo.

Přeci nenechám svou ženu se hrbit, když mně vaří jídlo.

A pak to šlo ráz na ráz. Mamina zavolala Frantovi, co vyrábí nábytek, ten si to přijel přeměřit a vo tři dny pozděj doslova začly lítat třísky. Horší je, že chtěli mou asistenci. Ale po pár hodinách je to přešlo. Systematicky sem totiž podával jiný věci, než chtěli. Zásadní moment ale nastal ve chvíli, kdy Franta řekl: „Jarine, dej tu trubku do kýblu, poteče z toho voda.“ A já tam strčil tu vedlejší… Jakmile sem doutíral šecku vodu z podlahy, byl sem propuštěn k Fanoušovi.

Byla to dřina, ale mám pivo, mamina snad bude mít do zejtra novou kuchyň a k prvnímu vobědu bude žemlovka. S jabkama, tvarohem a rozinkama. Esivá mě teda nečeká trest za tu vyteklou vodu.

 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna