Vo pohodovym vdávání

Dva mí kamarádi se před pár dny brali. Jedno vodpoledne v tejdnu. Je to tak dva tejdny zpátky, co to vymysleli. Myslim, že to byla nejklidnější svadba, vo kerý sem slyšel.

Voni vo tom mluvili dýl, ale až před pár dny si řekli, že by to bylo hezký. Skočili na matriku a domluvili termín. Holčina si vobjednala za dvě stovky šatky z nějakýho Aukra nebo kýho čerta. Letní, s puntíkama. Novomanžel se ráno probral, mazal si chleba s máslem a v tom ho napadlo: “Týjo, já sem ti eště měl koupit kytku, ne?” A vona na to láskyplně, “neboj, já na to myslim, eště bys mi koupil gerbery, ty nesnášim”. Tak si koupila pugét v podchodu u trafiky. Paní tam měla pěknej průvan a děsně kašlala, ale dyž zjistila, že se s tim jejím výtvorem někdo bude vdávat, celá se rozzářila a pojala to jako zásadní aranžérskou výzvu v jejim profesním životě. Kytka stála štyry stovky, prej to na tý svadbě bylo málem nejdražší. Došli spolu se dvěma svědkama do hospody na zahrádku, za nima dvě paní z matriky, co si daly malý pivo, nakonec oddávající. Slíbili si, že spolu budou v dobrým i zlým. A do večera ve štyrech klábosili. Nakonec udělali pár zamilovanejch fotek v parku a šli si vyzvednout dítě. Zjevně to prostě aji takle de.

Dahle kámoška mi vo tom vykládala, dyž sem jí nesl kyblík s pomazánkou Fénixem, protože lepčí svadební dar mě nenapad a voni na tom ujížděj ve velkým. “Beztak zjistíš, že voni sou v důsledku všichni chlapi stejný. I všechny ženský. Akorát se rozhodneš, že tenhle jeden bude pro tebe jinej,” smála se.

A tak sem si říkal, esi vono to nakonec není lepčí. Nikdo na nikoho neječel, že si to představoval jináč, rodiče nenadávali snoubencům ani sobě navzájem, nevěsta se nemínila rozkrájet, aby bylo šecko perfektní, ale aby byli šici spokojený. U nich v rodině by třeba katastrofy nehrozily, ale bejvá to tak docela často.

Mám jiný dva kamarády, co se vzali před víc jak třiceti rokama. Rodiny byly zásadně proti a navzájem se nesnášely, protože jeden táta ke komančům vlez, ať může dcera studovat, zatímco druhej se radši nechal zavřít a jeho syna ze studií vyhodili. Voni to voba mysleli dobře, akorát se s tim poprali po svým. Svadba vypadala zhruba jako pohřeb, jedna máma pravila, že se do roka rozvedou, ale naštěstí se novomanželé akorát naštvali a rozhodli se, že se prostě nerozvedou a budou spolu šťastný až do smrti. I dyby to mělo bejt jenom natruc.

Akorát že lidi to dělaj furt. Jedni něco čekaj, druhý maj jiný tradice, šici si to vezmou vosobně, urazej se a zahájej nebavku. Nejvíc se to projeví, dyž sou šici vyheknutý z toho, že se děje něco hezkýho a mělo by to bejt dokonalý. Třeba Vánoce nebo tydlecty rodinný příležitostě. A říkám si, proč tohlecto máme zapotřebí. Přitom věci, co maj tak trochu mouchy, sou nakonec mnohem víc člověčí. Věčina lidí celkem chce bejt hodná a s vostatníma v klidu vyjít. A šici se chtěj mít dobře a bejt spíš spokojený než ulítaný a ustaraný. Ale furt dokola se míněj ustarat k smrti, esivá támhleten si vo nich nemyslí todlecto a esi tamten by se nenaštval, dyby tadyto a co by onen řek na tydle neumytý vokna. Jenže ten druhej dělá to samý vopačným směrem. A pak si lidi myslej, že ty druhý je nesnášej, a tak je nesnášej taky, a ty druhý zase ty první. 

Já vám povim, že se na to rači nevykašlem. Já si prostě rači budu myslet, že lidi sou věčinu času celkem fajn a aspoň dokud nezačnu vykládat ty svý chytrosti, tak proti mně vcelku nic nemaj. A dyž se někdo chce vdávat v močále, má se mu to podle mýho dopřát. Nanejvýš tam můžete dojít s udicí a dyby něco, tak ho vylovit. Vo tom, esi spolu budou lidi spokojený, přece rozhodujou úplně jinčí věci, no ne?

Vloženo

Jaroměřická mlékárna