Vo padajícím listí

Podzim je moje voblíbený roční vobdobí. Fascinujou mě žloutnoucí listy. A nejen mě, aj Mildu. To jde vidět, že bude po mně – je totiž taky vstřícnej každý lumpárně.

Dyž nejsou úplně zamračený dny, vydáváme se s Mildou kousek za barák k listnáčům. Jindy chodíme dál do lesa, ale v tomto vobdobí nás to dál nepustí. Zasekneme se dycky u starejch javorů.

 

Milda, jako každý správný děcko, velmi brzy zistil, že vobyčejný listy skýtají náramnou bžundu. Šouráním nohama a vokopáváním zežlutlejch lístků to většinou začíná. Potom bere listy do hrstí a hází je po mně. Raubíř! Jenže já si to nikdy nenechám líbit a vrátím mu pořádnou listovou sprchu. No a nakonec voba skončíme na zemi, kde se jeden druhýho snaží zahrabat až po uši.

 

Přijde vám divný, že si přece zašpiní voblečení a zamáčí boty? No a co, dyť vo tom to je. Vytáčí mě lidi, který nenechaj svý caparty si pořádně zahrát. Už dyž sem byl prtě, listy mě děsně bavily a nebyla cesta ze školy, kdy bych se listím pořádně neprobrodil. A zostalo mně to do dneška. Je v tom kus nostalgie, ale taky radosti z podzimu.

 

Proto mě dycinky vytočí rodičové, který po svých nadšených děckách pokřikujou: „Nechtoho!“, „Co sem ti říkala?“ nebo eště hůř „Seš normální?!“ Jednak se to nedá poslouchat, jednak to upírá kus dětský přirozenosti mít radost z drobností.

 

Dyž takovýho rodiče potkám, eště naschvál víc začnu šourat nohama v listí, aby to dítě vidělo, že je to úplně normální. Schytám vopovržlivej pohled, ale na druhou stranu doufám, že těm rodičům třeba něco dojde, na co předtím museli koukat hrozně moc z dospěláckýho pahorku.

 

Užívám si tydlecty klukoviny. A nejvíc rád je provádím i s Mildou, to pak všichni koukaj, jak sme krásně nevychovaný. Nejdůležitější ale je, že voba z toho máme bžundu.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna