Vo neznámejch lidech, vo pomerančích, vo koblihách a vo votázkách

Skoro nečtu. Veškerý chytrosti nabírám z televize, z novin a poslední rok z internetů. A pak se koukám na lidi kolem sebe.

Skoro nečtu. Veškerý chytrosti nabírám z televize, z novin a poslední rok z internetů. A pak se koukám na lidi kolem sebe. Po vočku je sleduju a řikám si, co bych dělal, dybych byl na jejich místě. A jestli bych měl někdy vodvahu a nápad udělat věci, co dělaj voni. Divný. Střelený. S významem jen pro ně samotný. Měl.

Esivá ste viděli někdy v telce Saturnina, víte, vo čom mluvim. Esi to nevíte, kliknite sem a dejte tomu pár minut. Byl to von, kdo mě vůbec přived k uvažování vo něčom, jako je házení koblih. Ke snění vo tom. Začal sem si představovat, jak bych si to užil a jak by všichni kolem mě koukali jako trubky. A taky mi došlo, jak bych si to doma vyžral vod ženy, kerou mám hrozně rád, ale dyž vidim její usedlost a svázanost hloupejma zvykama, tak je mi z toho smutno. 

Mno a nakonec sem se na ní vykašlal. Abyste věděli, vobčas si vyrazim na vejlet do Brna. Vlakem nebo autobusem. Dělám to hrozně rád, páč mě tam nikdo nezná. Nikdo tam neví, že sem ten Jarin z mlíkárny v Jaroměřicích. A můžu si tam dovolit dělat věci. Fortelný ženský v jednom vobchodě sem dones zmrzku, dyž mi půl hodiny radila s dárkama pro mojí famílii, usmívala se na mě a byla děsně trpělivá, i dyž to bylo vo tom nejdivočejšim vánočnim shonu. Krásně pak zčervenala a lidi kolem mě, zelený vánoční pohodou, se divili a koukali. A mně to bylo jedno. Vona byla hodná na mě, já byl hodnej na ní. Bylo to to nejmenčí, co sem pro ní moh udělat. 

Spolucestujícího ve vlaku sem pak poprosil vo to, esivá by mi nepřečet fór z knížky, kerýmu se tam smál na celý kolo. Koukal na mě divně, ale udělal to a smál sem se pak i já i třetí kolega v kupé. A přišli sme na to, že sme voba byli na vojně ve Zbiroze, jen von vo pár let pozdějc. Za ty roky se tam nic nezměnilo, dokonce ani náruživá hospodská v putyce na náměstí.

Chlápka, co na hlavní brněnský ulici hraje na harmoniku hitovky z toho francouzskýho filmu, kde je v hlavní roli trpaslík, sem poprosil, ať mi zahraje Hrál mladý cikán pod zámkem. Zahrál. A já sem si tam zazpíval. Mám tu písničku k smrti rád. A víte co? Lidi nám tam za dvě minuty naházeli 150 kaček. A tak sme šli na pivo a povídali si a von mi řek, že je to kumštýř. Že má vystudovanou konzervatoř a že učí děti. A že mu trvalo fůru let, než vylez zahrát na veřejnost, protože se bál, že mu rodiče ty děcka přestanou posílat. Přestali. A jiný zase začali. A von je přitom spokojenější. Nakoplo mě to.

A tak sem pak sem poprosil učitelskýho vod nás z lidušky, esivá mě nezačne učit hrát na kytáru. Že mu nemůžu platit za hodiny. A von řek, že jo. A moje ženská vo nás řiká, že sme starý a pitomý, ale dycinky nám nachystá tlačenku nebo salám. Cvičim pilně. Jen sem teď nervózní, co ten kantorskej řekne na to, že bych chtěl zahrát na konci školního roku na akademii. Já chtěl dycky hrát před plnym sálem. 

Je mi fůra let. Lidi, co jim vo svejch dobrodružstvích vyprávim, mě maj za trhlýho kozla. A mně je přitom líto jediná věc. Že sem ty bariéry začal lámat až takle pozdě. Měl sem začít dřív.

Jo, a mam tajný přání. Zkusit to v Jaroměřicích. Ne někde na rajzu daleko vod nich. Musim na to jen sebrat dost vodvahy. Mno… a mamina mi taky musí napíct koblihy.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna