Vo nezbednících

Hlídat děcka je nekdy křest vohněm. Zvlášť dyž se haštěří vo hračky. Nebo dyž vás na truc neposlouchaj. Tak sem jim vymyslel zaručeně poučnou pohádku.

Von Slávek i Milda sou zlatý děcka. Sou ale vokamžiky, kdy nevim, co si s nima počít. Jedno chce to a druhý toto a ze svý pozice je můžu je těžko rozsoudit.

Nedávno sme spolu trávili vodpoledne. Bylo to príma, dokud se ti raubíři nezačali přetahovat vo dřevenej bagr. Křik se stupňoval, až sem zasáhl jako správnej rozhodčí. Jenže Milda se napučil a někam vodběhl. Myslel sem si, že se za chvíli vrátí, jenže se nevrátil. S maminou sme vystresovaně provolali celej barák.

Abych to zkrátil, dopadlo to dobře. Von se Milda šel schovat na zahradu, do tý kosy, a zapomněl se s ňákou jinou hračku. Vyleklali sme se řádně, to si asi umíte představit.

Na ten popud sem se rozhodl, že mu povyprávím poučnou pohádku. Líbila se mu a slibil, že už nám takto nikdy neuteče. Tak ji děckám taky přečtěte, dyby vás náhodou zlobily.

 

Jak se Slávek ztratil

Bylo kouzelné jarní ráno. 
Slávka probudily sluneční paprsky, které ho šimraly až za ušima a šeptaly: „Vstávej, lenochu.“ Sedl si na postel, promnul si oči a bylo mu divné, že ho neprobudila maminka.
„Aha, ona je vlastně sobota. Dneska do školky nemusím. Maminka na mě už určitě čeká dole se snídaní,“ pomyslel si Slávek.

 

Rychle se oblékl a seběhl dolů do kuchyně. Ono totiž po vydatném spánku člověku dost vyhládne. Maminka se na něj usmála a řekla: „Musím pro něco skočit do města. budeš tu dopoledne sám. Ne abys chodil někam dál než na zahradu.“
Slávek přikývl a zakousl se do chleba s pomazánkovým máslem.
Než maminka odešla, zvládl vypít ještě sklenici mléka.

 

Když dojedl a vysbíral všechny drobečky ze stolu, začal přemýšlet, co bude dělat.
A jak tak přemýšlel, uviděl čmeláka, který poletoval za oknem. Sem a tam, sem a tam.
Slávkovi vrtalo hlavou, co tam ten čmelák vlastně dělá.
A tak vyběhl ven na zahradu, aby to zjistil.

 

„Ahoj! Co to tu vyvádíš?“ pozdravil Slávek čmeláka.

„Ahoj Slávku...bzzz,“ odpověděl čmelák. „Hledám květy rostlin…  bzzz… sladký nektar… bzzz… ale nemůžu nic najít.“
„A proč to děláš?“ zeptal se zvědavě Slávek.
„Bzzz… ale Slávku… to přeci každý ví. Létám z květu na květ… bzzz… a přenáším svým sosáčkem pyl. Nebýt mě, nevyrostla by na jaře žádná vrba, hluchavka ani spousta dalších rostlinek, keřů a stromů… bzzz,“ vyprávěl důležitě čmelák.
Slávek věděl, kde by mohly nějaké vrby, hluchavky a další rostlinky být. Dole u potoka jich vždycky kvetla spousta. Ale taky věděl, že mu maminka říkala, že nemá chodit nikam dál než na zahradu. Co s tím?

 

„Maminka přeci vždycky tvrdí, že pomáhat ostatním se musí,“ řekl si Slávek a zavolal na čmeláka: „Tak já ti pomůžu hledat. Ukážu ti cestu. Jak se vůbec jmenuješ?“

„Jsem Brumla, těší mě… bzzz,“ odpověděl čmelák a vydal se za poskakujícím Slávkem dolů k potoku.

 

Společně prolétli zahradou, přeběhli louku a najednou byli u potoka.
Tam vám to taaaak vonělo! A taky bzučelo.

 

„Ahoooj… bzzz… kamarádi,“ zavolal Brumla, protože už zdálky viděl další čmeláky, jak sedají z květu na květ a mají plné sosáky práce.

Pak Slávkovi poděkoval, že mu pomohl najít cestu, rozloučil se s ním a odletěl. Čmeláci totiž musí na jaře stihnout přenosit pyl mnoha květin, keřů a stromů. Na nějaké povídání s lidmi tak nemají moc času.

 

Slávek se rozhlédl kolem sebe. Všude se to zelenalo, až se mu z toho blýskalo před očima. A protože to byl kluk zvědavý až běda, řekl si, že půjde tu jarní nádheru ještě víc prozkoumat.

Vydal se podél potoka a potkával berušky, co se vyhřívaly na sluníčku. A taky žížaly, které si razily cestu mokrou hlínou. Šel dál a dál a prozpěvoval si jednu veselou písničku, kterou ho naučil tatínek.

A pak se najednou sluníčko schovalo za mraky a z nebe začaly padat drobné kapky jarního deště.

 

Slávek se najednou zastavil.
„Tady to ale vůbec nepoznávám,“ řekl si. „Kde to jsem?“

Ano, tušíte správně. Slávek se ztratil.

 

Co teď?

 

Chvilku se jen tak rozhlížel kolem sebe a vůbec nevěděl, co má dělat.
Pořád trochu pršelo, ale sluníčko se už pomalu začalo zase sápat z mraků zpátky na oblohu.

A pak Slávka někdo pohladil po vlasech. Podíval se nahoru a uviděl duhu. Měla čtyři nádherně barevné oblouky – zelený, žlutý, modrý a fialový.

 

„Ahoj Slávku,“ řekla duha. „Že tys neposlechl maminku a šel jsi někam, kam jsi neměl?“
„Chtěl jsem jen pomoct čmelákovi,“ vysvětloval Slávek. „Jenže pak jsem nějak zabloudil,“ dodal posmutněle a opravdu mu najednou bylo do breku.

 

„Myslíš, že kdybys poslechl maminku, stál bys tu teď zmoklý a smutný?“ zeptala se duha. Slávek musel uznat, že na tom něco bude.

„Ale protože jsi pomohl čmelákovi, ukážu ti cestu zpátky domů,“ pokračovala duha a položila svůj žlutý oblouk na zem a vytvořila tak chodník.

 

Slávek se zaradoval, protože na konci chodníku najednou uviděl maminku, která se vracela z města domů.  „Děkuju ti, duho,“ zavolal a rozeběhl se po tom žlutém chodníku za maminkou. Ta už ho viděla a zdálky se na něj smála.

Ještě předtím, než si padli do náručí, si Slávek řekl, že už nikdy, ale vážně nikdy nepůjde někam, kam chodit nemá.

 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna