Vo nevodeslanejch dopisech

Taky se vám často děje, že nadatlujete ímejl nebo napíšete smsku, a pak to nepošlete? Myslim, že musí bejt místo, kam fšecky tyhle věci choděj.

Možná to děláte taky. Něco vás strašlivě vytočí, tak sednete a něco hrozně naštvanýho napíšete. Jenže než se dostanete na konec, tak zase vychladnete. A dyž to přečtete s chladnou hlavou, zase to rači smáznete. Je to tak lepčí. Vám se uleví a přitom ten sajrajt, co vod vás letí, na nikoho nedopadne. Stejně by to bejvalo ničemu nepomohlo.

Onehdá sem po šichtě v mlíkárně seděl v hospodě u Fanouše a přemejšlel vo tom, co se s těma dopisama pak stane. Myslim, že někde musí bydlet chlapík, kerýmu to fšecko přichází do pošty. Nešťastný dopisy bejvalejm přítelkyním, co se s váma rozešly. Naštvanou zprávu vašemu šéfovi, za kerou by vás vyhodil, dybyste se nedejbože uklikli a poslali mu to. Smsky, co ženský začaly psát, jenže pak toho musely nechat, protože jejich mimino začalo jíst psovi granule. A nebo vopatrný pokusy vo kontaktování vašeho taty, kerýho ste dvacet let neviděli, a nakonec se rozhodnete, že vono to eště dvacet roků počká.

Tak tohle fšecko podle mě dojde tomuhle klukovi. Jeho práce je to přečíst, než to smaže nebo vyhodí. Aby vo tom věděl aspoň někdo, když už ne ten adresát. Aby to nebyly akorát takový výkřiky do prázdna. Protože slova sou vod toho, aby je někdo čet nebo poslouchal, jináč nemůžou bejt.

Představuju si toho chlapíka s modrejma smutnejma vočima a velikánským mobilem. Každý ráno sní na snídani chleba s ajdamem, pak se sebere a de vybrat schránku. Pak si uvaří obří hrnek černýho čaje, sedne s tím do kuchyně a třídí to. Prvně si udělá hromádky. Možná tam má kupičky jako “láska” a “práce” a “vyřešilo se samo v půlce psaní” a “nedopsáno z důvodu vyrušení bombardováním”. Potom jedno po druhým čte. Dyž dočte, pokývá hlavou a hodí to do kamen. Vodpoledne votevře ímejly. A večer má na esemesky.

Myslim, že to je fakt důležitá práce. Kolikrát bych děsně rád věděl, že aspoň někdo si ten můj výplod přečte. Člověk by cejtil aspoň ňáký pochopení a zadostiučinění. Esi ten kluk fakt někde žije, děsně rád bych mu vzkázal, že vo něm vim. A že taky vim, že to nemá lehký. A klidně ať taky napíše, jak se má. Nebo ať se staví na návštěvu, dáme si vínko a Jaroměřickej mix a povykládáme vo životě.

Jen přemejšlim, jak mu dát vědět. Počkejte. Už vim. Napadlo mě, co kdybych - - -

 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna