Vo nespaní

Nestává se mi to často, ale čas vod času prostě ne a neusnu. Buď čumákuju do tmy, nebo postupně upíjim sám alkoholový zásoby, co se nám doma za spoustu let nahromadily.

Nestává se mi to často, ale čas vod času prostě ne a neusnu. Buď čumákuju do tmy, nebo postupně upíjim sám alkoholový zásoby, co se nám doma za spoustu let nahromadily. Ne, že by jich snad byly až takový kvanta, páč ani já ani mamina nikdá nejsme daleko vod koštování, ale dycky se někde něco najde. 

Vonehdá sem za kolnikem nahmatal takovou docela vobyčejnskou, a děsně špinavou flašku. Tekutina v ní byla čirá a dyž sem jí vodevřel a přivoněl, bylo mi hnedle jasný, vodkud vítr vane. Krásná švestková vůně a na jazyku se ta náramonst jen rozplynula. Hrozně by mě zajímalo, kde se tam vzala. Nedával jsem jí tam ani já, ani moje ženská. A esivá to je tak, jak vodhaduju, a má v tom prsty můj tatík, mohla tam ležet klidně padesát a víc let.

Jasně, že sem si vzpomněl na ten úžasnej film s Hrušínkym, jak tam řiká: "Je tam zakopaná. Padesát roků Možná jí bude už jenom pár litrů a je z ní hotový balzám. Hotová medicína. Třeba ju ale nenajdeš a bude tam dál. Možná i sto roků. A ten, kdo ju potom vykope, najde v bečce jenom jediný hlt. Ten bude jako zázrak. Bude vonět velice silně a milost to bude pro toho, kdo ten hlt polkne. A myslím, že cosi pozná. Cosi se dozví a otevře mu ta slivovica oči. Ale možná ju nenajde nikdo, ale bude tam pořád, i kdyby z ní měla zůstat jen kapka, jako rosa na pavučině. A v té kapce bude všecko, celá moudrost.”

Je to celý takový děsně nostalgický. Že jo? A zvlášť, dyž přitom zpomínáte na někoho, koho ste měli rádi. I dyž pil jak duha, kouřil jak lokomotiva, moje máma z něj byla celej život na prášky a posledních pár let před tim, než umřel, si ho nepamatuju jináč než nametenýho. Můj táta by nikdá takový moudro, jak zaznělo v tom filmu, neřek. Ne, že by si ho nemyslel, ale nenašel by pro to ty správný slova. A dyby je našel, trvalo by mu děsně dlouho, než by je dostal ze svý opilý hlavy.

A já ho mám furt zaškatulkovanýho jako někoho, kdo mě měl rád možná ze všech lidí nejvíc. Ať bylo jak chtělo. Ať byl jak chtěl opilej. Ať mi bylo 10 nebo 30. I dyž sem na něj byl tisíckrát naštvanej, tak po tej fůře let, co už tu mezi náma nejni, mi při vzpomínce na něj vybíhá jedinej pocit. Prostě mi chybí. A víte co? Chyběl mi vlastně už i v době, kdy byl docela živej, jen v rumovym vopojení. Tehdá sem si to ale eště nepřipouštěl.

Tendle text nakonec nejni vo nespaní, tak se vomlouvám. Flašku vína sem už dávno dopil a zkusim si jít lehnout a usnout. Třeba to pude. A i dyž nejspíš čekáte teď nějakou chytrou pointu, nejni k mání. Jen chci říct: “Táto, tu flašku slivovice sem vrátil na místo, kde sem jí našel. Aby si, až jí za dalších padesát let vobjeví můj kluk, na tebe vzpomněl. Nebo možná spíš na mě.” 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna