Vo nejhezčím vnoučeti na celým šírým světě

Tak už se tomu mýmu synátorovi narodil. Je malej a děsivě roztomilej. Má všecky prstíky, vobočí, řasy a bílý puntíky na nose. Můj vnuk.

Než vyroste, budu mu říkat Brumda. Mám pro to plno důvodů. Je buclatej, má na hlavě heboučký chmýříčka a na mou duši vrní jak čmelák. Nebo jako mladej dinosaur, co se líhne z vajíčka. Aby bylo jasno, nikdá sem žádnýho malýho dinosaura neviděl. Sem sice děda a sem na to jako dost pyšnej, ale zas tak zlý to s mým věkem není. Ale přesně tak si malý dinosaury představuju. Vylíhne se to, udělá to děsivě rozkošný vrauu vrauu a ukousne vám to prst.

Už teďka je jasný, že bude šikovnej po mě. Dybyste věděli, kolik toho umí!

Zaprvý, spát. V tom je úplnej přeborník a překoná i mě. Vytuhne, kdykoliv se to vůbec nejmíň hodí. Třeba dyž dojde návštěva a chce se kochat.

Zadruhý, už pár hodin starej uměl ožužlat úplně cokoliv. Třeba moji košili. Byl dost zklamanej, dyž zjistil, že nemám prsa.

Zatřetí, umí vám upřeně koukat do vočí, až se stydíte za všecky hříchy, co ste kdy v životě udělali.

Začtvrtý – kníká. Komentuje tím veškerý dění kolem, asi jak já na pivu, ale zní to kapku moudřejc.

Nikdá nepochopim, jak se to ženský může vejít do břicha. Nechápal sem to už dyž měla mamina v břiše toho našeho. Nemluvě vo tom, že kromě toho mrňavýho si tam každej večír nacpala cihlu sejra, dvě kila meruněk, sklenici marmelády a tři litry mlíka. Jen ty první dva měsíce nejedla nic jinýho než každej den tak asi deset chlebů s pomazánkovým máslem, prej jí ze všeho jinýho bylo blbě. A což vo to. Vejít se do toho břicha, to je pořád ještě půl bídy. Víte co, vlastně vo tom ani rači nechci nic vědět, protože některý mystéria života je lepčí nechat nepochopený a spokojeně nad nima žasnout z povzdálí.

Mamina to samým dojetím vobrečela. Já byl taky řádsky dojatej, jen vo mně se to nesmí nikdo dozvědět. Na mou duši, kolikrát sem se s tím naším klukem vztekal, že přinesl baňu v žákovský knížce, a von je teď z něho tatík.

Dneska sem na toho malýho koukal, jak žužlá peřinku, a říkal sem si, pane jo, jakej bude mít tenhle malej skřítek asi život. Těším se, až mě poprvý porazí v pexesu, až spolu postavíme hrad z Lega, až mu mamina bude míchat domácí pribiňák z našeho tvarohu a péct poctivý buchty. Těším se, až ho poprvý vezmu s sebou do mlíkárny a šecko mu to tam ukážu.

Děcka, je to hukot. Jarin je vopravdickej prarodič. Vyrážím k Fanoušovi. A vy si na toho prcka dejte něco dobrýho doma. Ať je zdravej!

Vloženo

Jaroměřická mlékárna