Vo marnění času

Těm hodinkám úplně dole je padesát pět let. A šlapou. Prostě jako hodinky. Možná bych neměl propagovat jinou fabriku, když už jednou makám v Jaroměřický mlékárně, ale todle beztak nejni text vo primkách.

Těm hodinkám úplně dole je padesát pět let. A šlapou. Prostě jako hodinky. Možná bych neměl propagovat jinou fabriku, když už jednou makám v Jaroměřický mlékárně, ale todle beztak nejni text vo primkách. Dostal sem je vod svýho dědy, dyž mi bylo asi deset. Řikal mi tehdá: “Chlapíku, máš je proto, abys nikdá v životě nepřišel nikam pozdě. Musíš je jenom každej den natahovat.” 

Poslech sem ho. Jak by taky ne. Byl to nejmoudřejší pán, jakýho sem kdy znal. A vod tý doby sem snad nikdá nepřišel nikam pozdě. Navopak sem začal bejt hrozně alergickej na lidi, co pozdě chodili. Na lidi, co mi dávali úkoly, jen abych měl co dělat a zabíjel tim čas. Na lidi, kerý mě chtěli vidět, povídat mi vo věcech, co by mi měli údajně zlepšit život, vod různejch finančních poradců po prodavače hrnců, a před tim se mě nezeptat, esivá takový věci vůbec potřebuju a mám vo ně zájem… Chápu, že jim to připadalo smysluplný (hlavně teda pro jejich peněženku) stejně, jako ty pozdě chodící měli určitě hrozně dobrej důvod, proč nedorazili na místo určení včas. Jenže mě připravili vo čas můj. Vo ten, kerej už mi nikdá nikdo nevrátí. Vo ten, co sem moh trávit třeba doma se svym klukem. 

Přál sem si bejt dycky pánem svýho času a je mi hrozně líto, že sem toho dosáhnul jen trochu. K dokonalosti sem totiž vypiloval jedinou věc. Dycky, dycky dyž sem na někoho čekal, nebo mi byla dlouhá chvíle, páč do mě někdo hustil svý moudra, začal sem poslouchat, jak mý hodinky tikaj. Jejich tikot byl nejdřív tichounkej, postupně ale sílil a dyž mi došlo, že už dávno neposlouchám nic než hodinky, kerý mi dal můj děda, zarazil sem se, zved sem se, rozloučil se slovama “sedíme tu zbytečně” a šel pryč. Lidi na druhý straně stolu byly věčinou tak zkoprnělý, že se nezmohli na slovo vodporu. Často na vůbec žádný slovo. A já si troufám říct, že sem touhle podivnou věcí nikdá nic neztratil. Navopak. 

Myslíte si teď vo mně, že sem divnej patron, že jo? Ale schválně mi řeknite, kolik času trávíte čekánim na něco. Kolik času strávíte prací jen proto, aby byla vodvedená, ale přitom vám to příde jako ztráta času? Kolik času ztrácíte trpělivym poslouchánim blábolů a nemáte koule na to zvednout se a říct, že to pro vás nemá význam? Jo, lidi mě asi maji i pro tudle mojí vlastnost za cvoka, ale já sem sakra rád, že mám tydle svý hodinky. Přídou mi skoro jako kouzelný. Je to záchranná brzda, kerá mi pomáhá v momentech, kdy už sem spad do pasti marnění času. A teď mimochodem slyšim, že tikaj už docela nehlas. Tak se nezlobte, nebudu se už dál zdržovat.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna