Vo kupování dárků pro manželku

Ach ty dárky! Pro chlapy peklo při vymejšlení, pro ženský při rozbalování. A nedáme si pokoj a nedáme. Každý Vánoce jak přes kopírák.

Pokaždý podobná konverzace... 

„Táto, co budeš chtít pod stromek?“

„Nevim.“

„Když mně to nepovíš, tak ti to nemůžu koupit.“

„Je mně to jedno. Něco vymyslíš, jako každej rok.“

„Tak si řekni aspoň něco.“

„Ponožky. Vodu po holení. Rum.“

„Originální jako dycky.“

„Co ti mám koupit já?“

Sladce se usměje, zamrká: „Překvap mě.“

 

Mám svoji ženu rád. Fakt. Ale někdy sou prostě chvíle, kdy bych…

Stejně se ale dycky donutím a du po těch vobchodech. Vážně se snažim.
Nechám se vod prodavaček přesvědčit slovy: „Bez téhle pánvičky vaše paní nemůže žít.“

 

... a pak u stromku sleduju výraz svý ženy

Je to trochu jako dyž spěcháte na vlak a říkáte si: „Dyž to stihnu, budu vo hodinu dřív doma!“
Běžíte, jazyk na vestě, ale jiskřičky naděje v očích.

Akorát my to máme rozdělený – já sem ten běžící, vystresovanej, mamina má jiskřičky.

Loni se rozzářily, dyž brala do ruky prťavej dárek s růžovou mašlí (kerou tam napentlila paní v obchodě).
Podívala se na krabičku… podívala se na mě… významně se usmála… votevřela krabičku.

ŠššššŠšššš… Vlak ujel.

Asi nechtěla přívěšek na klíče ve tvaru kočky.

 

Ale jedna věc na tom přeci jenom hezká

Mamina ani po těch letech neztrácí důvěru v můj úsudek.
A po pár dnech, až vstřebá to každoroční zklamání, stejně dycky prohlásí něco jako:
„Víš ty co, táto? Ta pánvička je skvělá. Teď sem smažila sejra jen na půlžičce sádla a vůbec se to nepřipalovalo.“

 

Řek bych vám, co pro ni mám letos. Ale nemůžu riskovat.
Co dyby si to náhodou přečetla?

Každopádně držte palce. Třeba ten „vlak“ letos chytnu.

 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna