Vo kolektivním krmení

Dyž je děcko nachlazený a nechce baštit, uděláte první poslední, aby snědlo aspoň pár lžiček. Kolikrát se snaží celá rodina. Zrovna sem toho byl svědkem. Dyby se někdo koukal přes vokno, tak by si nejspíš řek, že utekla banda cvoků z blázince.

Perfektní podívaná. Eště teď to mám před vočima.

Mamina sedí na křesle, na klíně neúnavně houpá Brumdu s tvářema barvy spařenejch rajčat, dělá na něho „brrrrrrrrrm letadýlko už letí, brrrrrrrrrrrm otevřít hangár... teď!“, přičemž malej flegmaticky ignoruje neustálý narážení letadla na zavřenej hangár (rozumějte – má celou pusu upatlanou vod kaše, ale nesněd ani sousto).

Následně zasahuje mladá. Mává mu před vobličejem žlutým plyšovým dinosaurem se zelenejma tečkama a přesvěčuje ho, že se Pepík kouká, a dyž to sní, budou se dívat na pohádky až do večera.

Ale ukazuje se, že malej eště nerozumí systému uplácení, a kaše neubývá.

K dokonalosti to dovádí synátor, kerej na sebe nejdřív navěsí šecky hračky a hadýrky, co na zemi najde, a pak se vrhá i po žlutým dinosaurovi a začne Brumdovi vyhrožovat, že esivá to nesní, už mu nic z toho nevrátí a nechá si to.

Mamina zkusí eště jedno letadýlko a malej to rázně zakončuje poměrně jasným vyjádřením svýho názoru – začne brečet tak urputně, že se votřásá celej barák.

Takže za hodinu znova.

A já počkám, až se nikdo nebude dívat, a pak tu kaši sním. No co, v lednici je mlíka dost, tak mu mamina uvaří čerstvou.

 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna