Vo jaroměřický minulosti

Někdy si řikám, že těch třicet let v naší mlíkárně v Jaroměřicích je celá věčnost, jenže pak se probírám fotkama, co je schovával můj táta, a dojde mi, že sem jen pověstný smítko ve věčnosti.

 

Někdy si řikám, že těch třicet let v naší mlíkárně v Jaroměřicích je celá věčnost, jenže pak se probírám fotkama, co je schovával můj táta, a dojde mi, že sem jen pověstný smítko ve věčnosti. Docela malinkej. Docela vobyčejnej. Ale ukrutně šťastnej, že můžu dělat tuhle možná vobčas trochu prudnou práci, ale taky práci, kerá dává spoustě lidí dobroty a za kerou se nikdá nebudu muset stydět. Jo, sem vobčas ulejvák, kdo taky neska nejni, ale mně narozdíl vod jinejch někdy trápí svědomí. Zvlášť, dyž se takhle prohrabuju historií. Myslim, že zdaleka nejdůležitější pro jakoukoli lidskou činnost je uvědomění si jejího smyslu. A to začíná nejdřív u lidí, co pracujou. Teprav pak se to může vnucovat jinejma metódama. Tak sem šťastnej, že mě to svědomí trápí. Že je mi líto, že někdy něco vošidim. Ne na sejrech, co děláme, to bych si nedovolil ani trošku, páč vim, jak by byli lidi zklamaný. Ale dyž vim, že se dá něco dělat jednodušejc, tak to prostě tak dělám a nikomu to neřikám. Pak si za to nadávám a zase chvíli sekám dobrotu. Sem vlastně poctivej hříšník, ať je to spojení jakkoli divný, a sem na to patřičně hrdej.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna