Vo informačnim feťáctví

Informační feťáctví… Nevíte, co to je? Nová věc, kerá bude do roka nebo do dvou stejně velkym problémem jako prokrastinace.

Informační feťáctví… Nevíte, co to je? Nová věc, kerá bude do roka nebo do dvou stejně velkym problémem jako prokrastinace. Jak to tak sleduju na internetech, vsadil bych na to boty. Vylejzá z přemíry informací, kerý se na nás furt hrnou z internetu a dalších míst, i z toho, že se těma informacema sice jakž takž dokážem prokousat, ale že z nich neumíme vybrat to podstatný pro naše životy, a už vůbec to podstatný neumíme přetavit v něco pro nás smysluplnýho. Že se furt necháváme někym inspirovat, ale inspirace končí přečtenim článku a neuděláme nic pro to, abysme si jí vopravdu vodnesli a začali na ní vopravdu stavět. Souvisí to s našim vobdivem k cizim příběhům a našemu nadšení z jejich poslouchání. A to je právě jedovatý, páč nám to dává v momentu poslouchání pocit, že takhle nějak to přece musíme udělat taky, abysme byli úspěšný, ale pravděpodobnost, že se nám to povede aspoň trochu podobně, je mizivá.

Jsme líný, to jednak. Tim hlavnim trablem ale je, že žádnej z velkejch příběhů, kerý nás denně vobklopujou, nebyl ani jednim z jeho aktérů přesně nalinkovanej. Vobčas měli štěstí, páč trefili na ty správný lidi, vobčas měli štěstí, že se narodili v tý pravý době. Ale jejich úspěch nejni jen v tom, že tvrdě makali. Víte kolik lidí tvrdě maká a nevíme vo nich? Třeba i vědátoři. Můžou bejt vopravdu chytrý, ale sou jich takovejch tisíce a miliony a jabko spadne na hlavu prostě jenom Newtonovi. Jenže pak se vo něm píšou životopisy, kerý se snažej přijít na to, co bylo příčinou, že se propracoval ke svejm zákonům. Sou to ale jen uměle vytvořený konstrukce. Dobře napsaný konstrukce co vyvolávaj pocit, že se daj prožít a dá se z nich poučit.

Abych se ale vrátil k informačnímu feťáctví. Ten termín sem si nevymyslel. Začali s nim pracovat ňáký lidi. Začali řikat, že tim trpěj, asi proto, aby byli zase moderní, dyž už prokrastinace, jak sem vo ní mluvil, pomalu vychází z módy.

Podle toho, co sem vypozoroval, je todle feťáctví závislost na informacích a nejspíš i jejich přijímání bez uvažování vo tom, k čemu mi budou, a nebo jejich přijímání sice s krásnou představou, že mi jednou k něčemu budou, ale buď na to dřív zapomenu, nebo si ty informace nedokážu začlenit do ňákýho svýho vnitřního systému a prostě je nebudu umět využívat.

Ty, co to brzo začnou léčit, esivá už to nedělaj, vám to nejspíš budou přibližovat jako trabl, kerej máte vod dětství a kerej ste do ňáký doby uměli minimálně pomenovat. Šak si zpomeňte, jak ste se ve škole ptali učitele matiky, na co vám budou v běžnym životě ňáký počty rovnic s písmenkama. Jakmile ste se museli učit, po významu informací a jejich využitelnosnosti ste se ptali. Logicky. Nutnost totiž vyvolává vzdor.

Pak ste ale začli přijímat to, co sami chcete, a zmasírovaný informacema na každym kroku a taky neustálou snahou bejt v něčem lepčí, ste se přestali ptát “proč” a jen hledáte cestu “jak”. A tu neumíte stejně použít, páč vám to “proč” prostě chybí. 

Informační léčitelé vás ale týdle závislosti budou umět zbavit. Řečeno líp, nezbaví vás jí, jen vám za chvíli začnou jak na zlatym podnose servírovat návody, na jejichž začátku bude, že nejspíš musíte vědět, co děláte, podle toho si vybírat ideální zdroje a ostatní zkusit omezit, nebo i z těch ostatních vybírat jen to, co se vám hodí do krámu (už sem tu psal vo citátech - to je přesně ten přístup - citát vytrženej z kontextu, zasazenej do vlastního kontextu, funguje, i dyž by se Einstein nebo Havel nejspíš vobraceli v hrobě, dyby věděli, jak sou používaný). A eště vám ty léčitelé daj ňákou chytrou věcičku, kde si svý informace můžete rovnat, třídit a zasazovat do těch správnejch kontextů, takže vám to bude dávat význam nejen tim, že to víte, ale taky tim, že budete vědět, jak to používat. Třeba to nakonec vůbec nebudete muset nosit v hlavě, takže přestanete zahlcovat mozek a postupně se zbavíte dávek vstřebávaných informací. Klasickej detox. 

Je to prosté a bude toho zase plná telka a internet, podobně jako toho slavnýho boje s leností (choroby zvané učeně prokrastinace), páč je to vlastně volný pokračování. Lidi do toho budou zblázněný, ale nakonec to nejspíš pomůže zas jen těm, kdo se nikdy nepřestali ptát: “A k čemu mi je dobrý, že vim todle a vim támdlecto.” Těšim se ale i na tudle bublinu. Tak nějak mi k tý naší době sedí. Jen doufám, že postihne tentokrát i vobyčejný lidi vod nás z mlíkárny, nejen pár desítek tisíc chytrolínů v Praze a Brně.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna