Vo hašlerkovejch knedlíkách

Tvarohový ovocný knedlíky u nás dělám zásadně já. A už vod nepaměti hrajeme doma takovou hru. Tu a tam schovám do knedlíků překvápko. Kdo ho najde, vyhrál.

Léto je skvělý z různejch důvodů. Tvarohový knedle k těm důvodům určitě patřej, protože s čerstvejma jahodama a borůvkama a švestkama je to prostě nejvíc báječný. Knedlíky sou podle mýho pánská záležitost, a k těm tvarohovejm sem maminu nikdá nepustil. Voba máme v kuchyni svý pole působnosti. Já zase nikdá nevyrobim tak dobrou svíčkovou jak vona.

Řeknu vám, jak na to jdu já. Totiž vono dělat knedlíky je děsivě nebezpečný a dobrodružný. Vyžaduje to pevný nervy a bystrýho ducha. Už na začátku musíte podniknout hrdinskou výpravu pro ty věci, co dáte dovnitř. Musíte se poprat se všema těma vosama a sršněma a vyrvat jim švestky zpod žihadel. Těsně se vyhnete pádu ze žebříku přímo do vosího hnízda. U jahod a malin je to jednodušší, pokud teda pro ně nejdete do lesa, kde žijou medvědi, vlci a jezinky.

Pak si musíte dát pivo nebo limču a na chvilku si sednout, protože v tom horku vás ten hrdinskej počin děsně unaví.

A dyž seberete síly, de se míchat těsto. Chce to fůru tvarohu a kapku krupice nebo mouky a fůru hňácání a patlání. Nikdá sem nevěřil na přesný poměry, vážení a vodměřování. Věčinou na to používám svoji vosvěčenou vědeckou metodu “kouknu a vidim”.

Nakonec dojde na tu nejvíc tvůrčí část. Totiž, dát do knedlíků jahody a šlus, to umí každej. Já sem zákeřnej jako každej jinej člověk, a nejvíc se raduju, dyž si můžu udělat srandu z někoho, kdo mě aj tak bude mít rád. Takže dyž byl náš mladej eště malej špunt, jednou sem mu do jednoho knedlíku schoval hašlerku. To byste nevěřili, jak to bylo hnusný. Prskal eště tejden. A pak se z toho stala taková domácí tradice. Kdo najde překvápko, ten umejvá nádobí.

Jednou sem do knedlíku dal hrst hrášku, pak zas kus špeku. Jednou sem tam schoval dokonce dva panáčky z Lega. Na mladýho desátý narozeniny sem si pučil velkou kuchařskou čepici, hrál sem, že sem jako slavnej belgickej šéfkuchař, a vyrobil sem knedlíky s čokoládou a pomerančem.

Tadytu tradici s překvapením držíme, aj dyž už synátor vyrostl. A těšim se, až na to naučim toho jeho malýho. Mamina kvůli tomu už dvacet let řiká, že sem blbej, kdykoliv tahá z ovocnýho knedlíku kyselou vokurku. Ale taky se tomu už dvacet let směje. Je to dobrá žencká.

Víte, takovejch domácích zvyků máme doma víc. Třeba dyž se dělaj vajíčka natvrdo, vobčas nějaký nechám “na pastičku”. Není to ani natvrdo, ani naměkko. Je to dost natvrdo, abyste tomu začali věřit a klidně do toho kousli, a dost naměkko, aby vás to v pravou chvíli vohodilo žloutkem. Totiž, vona to už mamina čeká. Já myslim, že na to skáče a pak láteří jen proto, aby mi udělala radost. Mně zase dohání k šílenství tím, že si ředí pivo vodou. Půl napůl. Řek bych, že jí to ani nechutná. Akorát ji děsně baví, jak se dycky chytám za hlavu.

Abyste si nemysleli. Vono to vypadá, že sme na sebe jak psi a že doma akorát chystáme ouklady jeden na druhýho. Ale máme aji roztomilý rodinný zvyklosti. Třeba na výročí koupim kytku, pokaždý v tý samý barvě, a mamina úplně pokaždý udělá: “No páni, Jarine, jak to víš, že todle je moje voblíbená barva?”

Vlastně si myslim, že tyhle malý blbosti držej rodiny pokupě. Sem rád za ty naše naředěný piva a hašlerkový knedlíky. Sou to takový naše malý tajnosti, kerý málokdo jinej chápe. Věřim, že v každý rodince takový svý rituály mají. Podle nich poznaj, že ti jejich lidi sou fakt jejich.

Už musím běžet. Skočim pro tvaroh a pudu zadělat na knedlíky. A vy mně napište, jaký do nich mám tentokrát šoupnout překvapení.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna