Vo filozofování

Moje máma vždycky řikala, když sem jako malej moc filozofoval vo životě: “Jarine, z toho tvýho tlachání by se jeden posral.” A to vona nebyla moc sprostá.

Moje máma vždycky řikala, když sem jako malej moc filozofoval vo životě: “Jarine, z toho tvýho tlachání by se jeden posral.” Vona nebyla moc sprostá. Sem tam si ulevila, když krávy málo dojily nebo slepice nenesly, ale jinak vlastně byla hotovej Mílijus. Až na jednu drobnost. Nesnášela idealistický žvanění mladejch a starejch. Nesnášela, když si lajnovali, jak budou mít spokojený a šťastný životy, a byla úplně hysterická, když jí mý kamarádi vyprávěli, jak jednou budou dělat jen práci, co je bude bavit a budou s ženskejma, který budou hodný, v nádhernejch barákách a panelákovejch bytech. Krom toho posrání vždycky to svoje kázání vo naší budoucnosti zakončila slovama: “Život bude stát beztak za starou belu, pokavád ho nebudete mít rádi a nenaučíte se mít rádi, co děláte. A to je docela něco jinýho, než dělat věci, který máte rádi.” Vona milovala Nerudu a hlavně tu básničku, kde se řiká: “Vším, čím jsem byl, tím byl jsem rád.” Myslim, že chápala život dost dobře. 

A proč vám to píšu. Dneska na mě vybafnul kluk, že čet někde na Fejsbuku ňákej článek vo tom, že člověk může bejt šťastnej, když bude dělat, co ho baví. A když prej se nebude zaměřovat na svoje slabý stránky a bude makat na těch silnejch, tak bude nejen šťastnej a spokojenej, ale ještě navíc dobrej a uznávanej vodborník ve svý činnosti. A bude za to pak vodměněnej a uznávanej. A završil to tim, že mu takovej přístup k životu dává smysl. Blb je to. 

Jo, začínám si připadat jako moje máma, jenže jí i mně hrajou do karet zkušenosti. Ne každej má to štěstí, že by moh milovat, jak žije a hlavně, že by si moh vybírat. A ano, je to vo štěstí a vo náhodě. Kecy chytrejch pánů, co vydělali milióny prostě proto, že se jednou někde dobře nachomejtli, sou sice krásný a povzbudivý a žerou je tisíce lidí, nikdo ale neřiká tu vopravdovou pravdu. Nikdo neřekne - náhodou sem našel, po čem toužej lidi, náhodou sem měl kliku, že mě jich tisíc slyšelo a ty to pak řekli dál. Náhody se nepřiznávaj a každej mluví jen vo poctivý dřině a sebezapírání. Kecy. Vim jen v Jaroměřicích vo třech fakt dobrejch kuchařích, který ale nikdy nebudou vařit ani v Alkrónu ani v Imperiálu, i dyž by si jejich hosti stopro pošmákli. Jenže se tyhle kluci halt nikde správně nenachomejtli. 

A co taky vidim, sou stovky lidí, co choděj votrávený ze svejch prací. Vodedřou si tu svojí vosmičku a pak valej dom, rozplácnout se na zahrádku votevřít si pívo a zapomenout na to, že další den musej do roboty zas. Ty lidi nejsou šťastný. A sou to přitom ty samý, co před třiceti čtyřiceti rokama vykládali mojí mámě, jak budou dělat, co je bude těšit. Myslíte, že na sobě nemakali dost tvrdě? Nebo třeba jen neměli kliku a dost času na sobě tvrdě makat? Čert ví. Nikdo mi to nepřizná.

Všim, čim sem byl, tim sem byl rád totiž funguje na docela jinym principu. Funguje to na lidskej nátuře. Na tom, eslivá chcete mít rádi, co děláte. Esli ste schopný naučit se to mít rádi. A tadle láska nejni stejná jako ke svýmu bližnímu (i dyž se i Angelika do Pejraka nakonec zamilovala, porád hádám, že todle se naučit nedá). Po fůře let svejch zkušeností vám můžu říct, že začít mít rád práci vod nošení mlíka, přes přendavání pytlů s tvarohem, až po krájení eidamu, de. Sem do tý práce zamilovanej a jo, sem v ní dobrej. Ale dyž bych si měl ve dvaceti vybrat, fakt si myslíte, že bych jí volil? Jen hádam, že sem tehdá neměl jinou šanci.

Myslim, že si takovej přístup, vo kterym vypráví můj kluk, může dovolit jen člověk, kterej na to má zaprvý prostředky, páč si myslim, že najít, co člověk fakt miluje, je jako procházet bludištěm. A zadruhý to může dělat ten, kterej kašle na kámoše, rodinu a takový ty běžný lidský věci, bez kterejch ale stojí život za prd. Tim hledánim totiž stráví tunu času, kterej musí někde brát. A v hospodě mezi lidma se toho sice vymyslí fůra, ale nakonec se neuskuteční ani ťuk. Zato můžete bejt dobrej hospodskej snílek.

Nechci bejt žádnej přemoudřelej, vod toho tady vždycky byl kantor a kněz, ale byl bych hrozně šťastnej, kdyby todle šecko tomu mýmu vejrostkovi došlo. Dyby přestal přemejšlet vo kravinách a prostě začal makat. Přemejšlenim vo tom, co a jak by měl jednou dělat, aby v tom byl dobrej, takovýto trapácký hledání sebe sama, jak se vo tom píše ve velkejch románech a divnejch článcích na internetu, způsobuje akorát, že člověku utiká život mezi prstama. Slavnej ten moula nejspíš nikdá nebude. Uznávanej vodbornik, ke kterýmu se budou sjíždět lidi z daleka pro radu, taky asi ne, leda by byl klikař. Ale dobrej ve svý práci bejt může. A může jí mít fakt rád, když se to naučí. Ať je to, co je to. A doufám teda, že na to nepříde až v padesáti. Ach jo, kdyby tady tak ještě byla moje máma. Ta by mu dala díl. 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna