Vo chrochtání, vopicích a boxerech

Takový špatně zvolený slovo dokáže člověka dostat do pěknýho průšvihu. To je známá věc. Ale jak se ukázalo, de to i beze slov.

Brumda – pardón, Milda – už začiná vyluzovat první zvuky. Je to docela švanda. Nejlíp se to uplatňuje při prohlížení staré, krapet potrhané a eště vod synátora poglintané knížky se zvířátkama. Tam to vobčas i dává smysl a dokonce i já chápu, co nám chce ta malá kopie našeho kluka sdělit. Mildovi jednoznační favoriti sou tygr, vopice a prasátko.

Dybyste to viděli, brečeli byste smíchem – jakmile malej na stránce uvidí růžovýho vepře v blátě, nadšeně se pohihňává a společně s maminou si spokojeně chrochtaj. I dyž von spíš chrčí. Nadšení z tygra přisuzuju procítěnýmu výkonu svý ženy, kerá začne vřískat přes celej barák, kdykoli se Mildův prst zapíchne do vobrázku s tlustým pruhovaným kocourem.

Už sme se dostali do fáze, že pozná skoro půlku zvířat v knížce, takže sme se rozhodli pořádně mu vrýt tvrdě nabytý znalosti do paměti. Jak jinak, než pomocí zážitku. Vyrazili sme na vejlet do ZOO.

Podívali sme se na tučňáky, medvědy, slony aj žirafy. Tygr dle mýho vočekávání nesklidil takový ovace jak doma, protože mamina neřvala, aby nevyděsila návštěvníky ZOO a zvířata. Už sme měli skoro celou trasu za sebou a konečně sme dorazili k vopicím. A pak to přišlo.

Pár kroků vod nás stál chlap jak hora s vytetovanejma lebkama přes celou ruku a brunátnej v obličeji huboval malýmu děvčeti, kerýmu spadla na zem zmrzlina. „Mildo, schválně esi poznáš, kde je vopice,“ zkoušim rozptýlit pozornost rodiny. Milda nevomylně zamíří prstem na stále rozčilenýho pána. Ten to bohužel zaznamená. Vobočí se mu svraští eště víc, na čele mu naběhne žila tlustá jak můj malík a dívá se na našeho malýho jak Mike Tyson na soupeře při mistrovství. Mamina se pokouší zachránit situaci a začne dítku rychle vysvětlovat: „Vopička je přece zviřátko. Řekni, jak dělá vopička?“
„Úúa,“ povidá malej. „Správně! Uuuu-aaaa. Ukaž mně ju na vobrázku,“ strčí mu před nos knížku. Malej vzorně poslechne. „No vidiš, jak seš šikovnej! Tak kde je tady vopička? Podivej se támdle do klece.“ Ale kluk naprosto nekompromisně a nevoblomně znova ukazuje na toho chlapa.

Začinám počítat s nejhorším a rozhlížim se, esi nezahlídnu nějakýho krotitele lvů. Chlap čapne brečící holčičku za ruku a táhne ju směrem k nám. Přemejšlím, kdo za mě příští tejden vezme směnu v mlíkárně, až budu ležet v nemocnici… Nadechuju se, že se aspoň pokusim říct něco konejšivýho na našu vobranu, ale chlap si naštěstí jenom rozčileně vodfrkne, významně se na nás zamračí a pohrdavě nás míjí. Uffff.

„Tak zviřátek je pro dnešek už dost,“ rozhod sem. Příště dou s malým do ZOO mladí.

 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna