Vo chovu bylinek

Dycky se mi líbí, dyž z jídla kouká nějakej čerstvej plevel. Teda jako bylinky. A protože to teď prodávaj všude, pojal sem oumysl, že se na to zahradničení dám taky.

Znáte to, dyž přijdete do nějaký restaurace. Třeba na výletě na voběd. Nebo na večeři, dyž se něco slaví. Donesou vám talíř plnej načančanejch věcí, a z toho trčej všemožný zeleně. Kvítko tu, list tam a mezi tím tři stonky. Já tomu věčinou řikám pampelišky a mamina na to, že sem blbej, dyž nepoznám rukolu.

No, a takle vám du z mlíkárny domů přes trh, a všude tam maj ty mrňavý květináčky s pidikytkama. Tak sem si řek, Jarina, vytáhneš se a ukážeš mamině, že nejseš zas takovej botanyckej barbar. Nemůže na tom bejt nic tak těžkýho, ne?

Tak sem ukázal prstem na věc, na který se psalo “máta”, a řek sem jim, že to chci. Kromě toho sem pořídil oregáno a cosi, co trčelo na všecky strany, ale nezeptal sem se, co to je, abych nebyl za blbce. Ale představoval sem si, jakej budu kabrňák, až tý mojí nachystám do mističky tvaroh s cukrem, naskládám na to jahody, poleju to celý čokoládou a nakonec na to z každý strany lípnu kus máty. Snídaně v Hiltonu hadra.

Problém byl, že v telce měl zrovna za chvíli začínat hokej. Tak sem to hodil ke dveřím, sbalil sem si saky paky a šel sem koukat k Fanoušovi do hospody. Cejtil sem to jako svoji zodpovědnost k českýmu národu, protože dybysem nekoukal, tak by to ti naši kluci určitě zvorali.

No jo. Jenže dyž sem šel domů ten den podruhý, už sem vo ničem nevěděl. A jak kytky v předsíni normálně nebejvaj, tak sem do nich šláp. Vod plic sem si zahudral, kerej vůl že to tam postavil, shrnul sem polobotkou vysypanou hlínu zpátky do kelímku a šel sem spát.

Znova sem si na ten plevel vzpomněl o dva dny pozdějc, dyž sem se zase vracel z mlíkárny přes ten trh znova. Úplně sem se lek, že sem to tehdá nikam nepřesadil. A taky že ne. Ta kadeřavá věc byla zapomenutá v polobotce a chuděra celá žlutá, máta byla zabetonovaná v zatvrdlý hlíně, co by se s ní dal někdo v pohodě zabít, a oregáno bylo sušený. Rozhod sem se zachovat klid a věřit přírodě. A že to teda půjdu přesadit.

No jo. Truhlík sem našel, ale kde se bere hlína? Naštěstí máme u domu krtka, tak sem ukradl dva krtince a bylo. Aby se ta zeleň vzpamatovala, nalil sem na ni dva kbelíky vody. Překvapilo mě, že dva kbelíky vody se do truhlíku nevejdou. Vytekla a začala putovat všude po chodbě.

Uklidil sem tu spoušť tak asi vo hodinu pozdějc. Těsně sem to stihnul, než přišla mamina. Moje zahradnický dílo sem schoval, abych se s ním mohl pochlubit, až bude hezky zelený a spokojený.

 

Hrozný, jak ten čas letí.

Včera sem vám tak seděl v kuchyni, a najednou slyšim maminu: “Tak už blbnu nebo co? Tady je nějakej truhlík s jílem a nic v něm není. Teda, čouhaj z něho takový vyschlý pahejly. To je jak kdybych na to úplně zapomněla. Jarine, nevíš, co sem to sázela?”

Chvilku mi to trvalo. A pak sem řek: “Nevim. Asi máš těch kytek moc, že si to nepamatuješ. Co máš z toho, já taky kolikrát zapomenu málem vlastní hlavu.”

 

Řeknu vám, ještě že já tu ženskou mám. Plevely jí přenechám a budu se držet tvarohu. Na ten sem kabrňák zase já.

 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna