O žabomyších válkách odborníků v oboru

Tenhle text nejni ani reakce na to, co se děje zrovna v politice, i dyž tam hraje a bude dycky hrát roli uražená ješitnost. Je vo věcech, kerejm věřim, vo hezkym lidskym přístupu a vo umění prohrávat a vyhrávat.

Tenhle text nejni ani reakce na to, co se děje zrovna v politice, i dyž tam hraje a bude dycky hrát roli uražená ješitnost, teda nejsilnější prvek jakýhokoli trapnýho, poťouchlýho a naschválnickýho jednání, a ani to nemá bejt povídání, kerý by kohokoli mělo jakkoli naštvat, i dyž bych byl hrozně rád, dyby se ty, co si aspoň na chvíli pomyslej, že to je vo nich, nakonec chytli za nos. Vo čem je? Vo věcech, kerejm věřim, vo hezkym lidskym přístupu a vo umění prohrávat a vyhrávat.

Včera mě na rameně brečel u Fandy v hospodě kamarád, že ho pozvali na setkání kutilů a fachmanů, kerý je v tom našom kraji dost prestižní a kde si všichni vod truhlářskýcho fochu předávaj zkušenosti, a že mu nejdřív řekli, že tam může představit svojí firmu, kde dělá úžasné kousky nábytku, vobložení a jinejch kouzel. Byl hrdej a šťastnej. Jenže mu po pár dnech zavolali, že se borci, co to pořádaj, dohodli, že svý firmy tam budou moct řikat jen voni sami a nikdo jinej a že tam může sice přijít řikat svý moudra, ale ať ho ani nenapadne zkoušet cokoli jinčího, jináč, že ho ten slavnej kutilskej cech sežere zaživa. A dyž sem se ho ptal, proč si diktujou takhle trapný podmínky, kerý vlastně nemaji ani hlavu ani patu, podival se na mě a začal vypravovat:

"Dyž sem začínal truhlařinu dělat, šel sem jako mladej vyjukanej kluk do firmy, co vypadala, že je veliká, silná a maji to tam zmáknutý. Každej si vo nich vyprávěl, jak to tam šecko skvěle frčí a jak v pár lidech dělaj vopravdu dobrou práci. Přišel sem tam a aniž bych cokoli udělal, řekli mně: tady todle je teď tvůj džob. Budeš vobhospodařovat zákazniky a budeš pro ně dělat první poslední. Bylo mi to divný, vypadnul sem sotva ze školy, ale řikal sem si, že to je boží příležitost hnedka ukázat, jak sem dobrej. A šéfové mně v klidu představovali jako velezkušenýho fachmana, co umí první poslední, tak sem si tak začal postupně připadat a fungovalo to. Tisíckrát řečená lež se nakonec stejně stane pravdou.

A učil sem se. Vo to ne. Sice na svejch chybách, kerejch naštěstí nebylo moc a nebo kerý nakonec moc nevadily mejm zákazníkům, ale učil sem se.

Upřímně vzato, šéfové na mě dost kašlali. Sami si jezdili po horách a po vejletech a nás mladý kluky, páč sem tam rozhodně nebyl sám, nechali vosudu. Takovej malej ráj, řek by si někdo. Mizerně placenej, ale neska by tomu každej řikal, jak je takovej přístup moderní a super. A je. Teda dokavád máte pocit, že vám to něco přináší. Dokavád máte pocit, že rostete. Já ho přestal mít po čtyrech letech, páč podpora šéfů v ňákym seberozvíjení stála za stejnou starou belu, jako v komunikaci se zákaznikama.

A tak sem si tehdá řek, že esivá chci dál, musim vypadnout. A páč sem se vo tom zmínil kámičům z dílny, rozhodli sme se tak tří. Vodešli sme rychle a s náma jeden dost významnej zákaznik. Ani sme ho nechtěli ukrást - prostě řek, že de. Nebránili sme mu. 

A začali sme na sobě makat. Dřít do úmoru, takže sme se do dvou let vypracovali na pozice fakt šikovnejch a uznávanejch vodborníků, kerejch se nebojí ani velký ani malý firmy. Sme poctivý a děláme skvělou práci, kerá celej vobor posouvá dál.

Asi se ptáš, kámo, kde je trabl? Trabl je v tom, že šéfové z firmy, kde sme začínali, si to vzali dost vosobně, pomlouvaj nás, kudy choděj, páč věděj, jak dobrý sme, a vrchol bylo právě pozvání na to velký setkání machrů truhlářů. Šéfové sou totiž v cechu, co to pořádá. Platěj za to hrozný prachy, ale nikdá se svojí vodborností zcestovalejch řemesníků, co svojí slávu stavěj na zápalu mladejch nadšenců, nikde nevystupovali. Nejsou ve svý práci dobrý, vidim to. Nicméně jak si platěj pobyt v kumpanii velkejch firem, tak si tim taky platěj rozhodování vo tom, kdo může na podobnejch akcích, kam mě pozvali, vystupovat. A proto tam můžu přijít, předat svý zkušenosti a zase vodejít. Pudu. Už sem to slíbil. Ale je mi z tohodle jednání na blití."

Dyž sem ho doposlechnul, řikal sem si, že je pitomej čestnej blb, kerej by měl říct, že do podobnejch kšeftů nepude, anebo pude, ale za svejch podmínek. A pak mi došlo, že ho vlastně vobdivuju za to, že nepřistoupil na tenhle podělanej žabomyší spor. Že tam příde s hlavou vztyčenou, že řekne, že dělá nejlepší práci široko daleko a že ví, jak na to, a že všichni budou zírat s pusou votevřenou, páč by se sami na něco podobnýho sotva zmohli. A že si užije nevraživý a závistivý pohledy těch frajerů z první řady, kerý sice maji dost prachů na kontě, ale sami moc dobře věděj, že hrajou druhý housle, páč by si účast na tom slavnym pódiu mohli tak maximálně koupit. Můj kámoš je frajer.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna