Jarinův syn má novou milou

Nejdřív sem si myslel, že jak se vrátim z dovči, tak že budu šťastnej, klidnej a spokojenej. A dost to tak vypadalo. Jenže pak za mnou přišel kluk, že má novou babu.

Nejdřív sem si myslel, že jak se vrátim z dovči, tak že budu šťastnej, klidnej a spokojenej. A dost to tak vypadalo. Jenže pak za mnou přišel kluk, že má novou babu. A že prej nám ji jako přivede vokázat. S maminou sme byli celí natěšený. Vymaloval nám jí jako vobrázek. Že je prej usměvavá a žádná protiva. Von je kluk děsně hodnej. Tak hodnej, že mu potajmu s mámou řikáme boula. S poslední holkou strávil 3 roky a hádám, že by s ní byl dodneska, kdyby mu tehdá nezahnula s vo dvacet let staršim chlapem a ten náš se to náhodou nedomáknul. Je to boula, ale úplnej pitomec, to zas nejni, takže si myslim, že si usměvavou holku prostě zaslouží a basta. 

A pak nám ji přived vo víkendu na voběd. Hezká je, vo to nic. A co je na ní ještě sympatický, že pije pívo, pije ho hodně a nevofrňuje se ani nad jitrnicema, ani nad kusem bůčku. Hotová pani správcová z Postřižin. Na první pohled prostě éňo ňůňo. Jenže pak se vám po třetim kousku rozpovidala. Vo sobě. Vo rodině. Vo tom, jak žije a co má všechno za sebou. A my sme se na sebe s mámou jen koukali a neměli jsme ani, co na to říct - a to je dost divný. 

Ta holka má prej tři sourozence. Dva bráchové sou rovedený. Jeden dokonce dvakrát. A vobá frnkli vod svejch dětí. Ségra prej žije s vo 18 let staršim borcem. A tý ségře je 17. A to ani zdaleka nejni všechno. Táta je věčně v hospodě a domů chodí přespat, když prej dobře. A vo mámě radši nepovidala, ale hádám, že ani ta nebude žádná čistá lílije.

Koukal sem se na ni a padala mi huba. A moje mamina… ta během povidání vytáhla málem půlčíka rumu. Vona ho má fakt ráda, normláně ho pije s kofčou, jenže tohle jí tak rozhodilo, že na ňákou brzdu úplně zapomněla. A já si vzpomněl, jak sme jako mladý chodili spolu do stohu za Jaroměřice a popíjeli tam. Vona byla po každým doušku krásnější, veselejší a taky kapičku povolnější. Jenže než jsem jí poprvý sved, tak mě to stálo čtyři flašky - tehdá to byla jiná doba. Tu poslední lahvinku mám na památku ještě někde schovanou. Tentokrát to ale dopadlo tak, že se zlískala, jak zákon káže a pak mi do půlnoci brečela na rameně, že se ten náš pitomec (jo, žádnej boula) asi zcvoknul. Že jestli jí ještě někdy přivede dom, nebo s ní nedej bóže začne bydlet, že ho vydědíme. He, jako bysme měli něco tak zásadního. 

Když pak konečně usnula, čumákoval jsem až do rána do stropu. Nakonec se mě to rozleželo a pak sem to probral s chlapama v hospodě. Vejrali na mě, voči na vrch hlavy a je mi naprosto jasný, že s tim pak běžili za těma svejma ženskejma, co za exóta si přived Jarinův kluk do baráku.

Esli si řikáte, že jsem blbej, že sem jim to řek, tak nejsem. Vono by se to beztak všechno u nás dostalo mezi lidi a vokazovali by si na nás prstama. Jaroměřie nejsou žádný Brno. Tady každej na každýho všechno ví. A upřímně si myslim, ať se k tomu ten náš kluk i se svojí milou postavěj, jak je jim libo, ale hlavně čelem. Esli to dokážou překousnout, tak dobrý. Esli ne, tak ta jejich láska stála za starou belu.

Von až bude kluk vyprávět ňáký báchorky vo mně a naší rodině, třeba vo tetce, co si z fabriky postupně nanosila cihle na barák v podprsence - a to si nedělám srandu, deset let si vo ní chlapi vyprávěli, že musí mít aspoň čtverky a pak to na ní někde prasklo a vod tý doby jí nikdo neřekne jináč, než stará cihla - tak si holčina taky bude myslet svý. Aspoň má základ k tomu, že ví, co je život na baterky. A esli se s tím popasujou, budou hádám spokojený. Vostatně dostat se holce pod sukně teprav po tom, co spolu vypijete dva litry rumu, taky nejni báchorka na uspávání děcek, že jo?

Vloženo

Jaroměřická mlékárna