Jaké je být nejlepší

Baví mě chodit každej den do tý samý rachoty. Znám tam každej kout, každej šroubek, každýho člověka. A znám taky každej metr cesty, po kerý tam chodim.

Baví mě chodit každej den do tý samý rachoty. Znám tam každej kout, každej šroubek, každýho člověka. A znám taky každej metr cesty, po kerý tam chodim. A baví mě to i dyž je to furt stejný a i dyž si myslim, že mě tam už nemůže nikdá nic překvapit. Proč? Sem v tom mistr a uvědomuju si to. Sem mistr ve svojí práci i mistr v tom, jak se do ní dostat. Dosah sem toho beze škol. Prostě sem se k tomu za těch třicet let propracoval a žádnej kousek sejra, co mi projde rukama, a žádná vanička pomazánkovýho másla, na kerou mám ňákej vliv, díky tomu mýmu mistrovství nemůže bejt lepčí. Nedokážu si představit, že bych udělal ňákou chybu. Myslim, že to vůbec nejde. Ty úkony, co dělám, sou tak automatický, že bych je svedl i poslepu.

Tend pocit mě tak ňák uklidňuje a dodává mi sebevědomí. Takový, že dyž se mě někdo zeptá, co dělám, klidně mu řeknu, že sem nejlepčí balič tvarohu nebo míchač smetany, kerýho může potkat. A nelžu mu. A nekasám se. Jen už se prostě nemám jak zlepčovat.

Možná taky znáte ten pocit, kdy prostě děláte to nejlepčí, co dělat můžete. Kdy ste dosahli svýho vrcholu. Je opojnej. A víte co? Vůbec mě nevadí, dyž si teď řikáte: “To se ti to mluví, dyž je to tak hrozně nekomplikovaný živobytí. To já to mam ve svym řiditelskym křesle mnohem horší. Tam je furt, kam se posunout a co dělat líp.” Souhlasim s váma, ale mam pro vás skvělou zprávu. Taky se můžete cejtit stejně jak já. Hrozně snadno. Stačí, dyž si po každý svojí práci řeknete: “Víc sem pro to udělat nemoh. Prostě to nešlo. Dal sem tomu šecko.” Funguje to ale jen tehdá, dyž ste to tak fakt dělali. Tehdá, dyž nejste pitomci, co sami sobě lžou. Pak se den co den dotýkáte vopravdovejch hranic svejch možností a nejspíš díky tomu vodvádíte vopravdu dobrou práci. A to se počitá.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna