Jak kluci dospívají a hledají poklady. A o snech

Když sem se vrátil včera vod Fanouše z hospody, lehnul sem do postele, zavřel voči a usnul. Nebylo by na tom nic divnýho, divný bylo to, že sem měl sen. A mně se normálně sny skoro nezdaj.

Když sem se vrátil včera vod Fanouše z hospody, lehnul sem do postele, zavřel voči a usnul. Nebylo by na tom nic divnýho, divný bylo to, že sem měl sen. A mně se normálně sny skoro nezdaj. Už dyž sem byl mladej, děsně sem záviděl klukům ve třídě, dyž řikali, jak se jim zdaj čuňačinky vo naší třídní - nádherný ženský. Já taky míval mokrý snění, ale nikdá to nebylo provázený vobrázkama. Divný, ale prej se to děje.

Jenže včera sem sen měl. A zdálo se mně vo tom, jak jsem docela malej. Bylo mi asi dvanáct, nebo třináct. A bylo to tak reálný, skoro jako historie. Před vočima se mi míhaly vobrázky toho, jak sme si hrávali za humnama, jak sme chodili do lesa a stavěli bunkry, jak sme u potoka, dyž byl rozvodněnej, chytali štiky. Mejhaly se mi před vočima, až sem měl v tom snu reálnej strach, že přišla moje poslední hodinka. Znáte to vo promítání celýho života těsně před smrtí. Takový to přesně bylo.  

Celej vobrázkosled se ale v jednom momentě zpomalil. Když mi bylo dvanáct nebo třináct, moc kamarádů sem neměl. Ale jednoho fakt dobrýho jo. Byl to hroznej pošuk. Dělal, co mu kdo řek. Dělal to proto, aby zapadnul do party, nebo proto, že se chtěl u vostatních vytáhnout. A vostatní a vlastně i já, mu kvůli tomu řikali Guma.

Guma měl, aspoň co vím, jedinou zásadu - nikdy nikomu neubliž, nebuď na něj zlej a dyž už se rveš, rvi se jen se sobě rovnym. Blbý na tom všem bylo jenom to, že nebyl moc chytrej a ňáký věci mu prostě nedocházely, takže dyž se mu cokoli dobře vysvětlilo a to nebylo těžký, byl schopnej pověsit kočku za vocas na strom, lupou prohánět mravence a házet holkám za tričko žáby a ještěrky a jednou dokonce i malou zmiji. Andula pak hrozně pištěla, žalovala a Guma dostal doma neskutečnej sekec. Jeho fotr byl lamželezo a třískal ho skoro za šecko. Guma ho nesnášel a dycky, dyž přišel zvalchovanej do školy, řikal, že fotra buď jednou zabije, nebo zdrhne. Spolu sme pak často plánovali první i druhou variantu a von se nakonec začal hrozně řechtat, jak se mu ty plány líbily. Jak řikám, pošuk. 

A byl to taky dříč a silák. I proto sme to měli na našich společnejch akcích dost rozdělený. Já měl nápady a von na nich makal - stavěl hráze na potoce, kopal jámy, zarážel kůly do země… Esi vám to příde z mojí strany vyčůraný, já to tehdá tak nebral. I dneska mi příde přirozený, že by člověk měl dělat jen to, k čemu má sklony. Já vymejšlel pohádky vo tom, jestli přehrazenej potok dokáže vyplavit školu před písemkou z matiky a von to zkusil zrealizovat, makal na tom dlouho do večera a dyž se mu ta obrózní hráz nakonec v půlce provalila, málem se v tý vodě utopil.

Na poslední společnou věc, kterou sme provedli, vzpomínám doposavád. Často mimoděk, dyž du kolem polorozvalený stodoly, co je pořádnej kus za cedulí Jaroměřic směrem na Budějce. Zastavim se tam a prostě jen tak zírám na roh, kde sem viděl Gumu naposled. A v tom svym snu ze včerejší noci sem se k ní nakonec taky dostal. Těsně před tim, než sem se vzbudil, spocenej a vynervovanej.  

Ve dvanácti nebo třinácti toho člověk dělá hrozně moc a hádám, že nemá pud sebezáchovy, páč by jináč sotva lozil do baráků, kde se po zemi válej střepy, a neskákal z pěti metrů do rybníka, kde je jen pár metrů flek mezi šutrama. A taky utíká z baráku hledat poklady. Guma jima byl posedlej. Pár let po válce se tradovaly různý historky a kolem Jaroměřic jich mělo bejt zakopanejch aspoň šest. Jeden dokonce v mlíkárně, tam, co je teď udírna. Vobčas tam ještě pokouknu, ale asi to bude stejný, jako se všema vostatníma pokladama.

Guma se pokaždý, dyž mu někdo řek, že by někde - a bylo úplně jedno kde - mohlo něco bejt schovanýho, dočista změnil. Blejskalo mu v očích a byl jak posedlej. Dycky řikal, že to jednou musí vyjít. Že jednou bude mít kliku. A že pak zdrhne. U starý stodoly, jak sem vám vo ní vyprávěl, měl taky jeden poklad bejt. Neměl prej nic společnýho s nacistama a dostat se k němu dalo jen za ouplňkový noci. Jo, takovejm věcem malý kluci věřej rádi a můj kamarád tomu věřil ze všech kluků, co sem znal, nejvíc.

Ten samej rok, co se málem utopil v našem potoku, mě vytahnul to tam jednou v noci prozkoumat. Už tejden před ouplňkem byl jako vyměněnej. Nemluvil vo ničem jinym. Z každýho tahal rozumy. A kluci ve škole si z něj dělali srandu. Pokřikovali po něm: “Zlatý voči, zlatá Gumo.” Kašlal na ně.

Večer sem z baráku vypad chvíli po setmění. Sešli sme se kousek za Jaroměřicema, aby nám nikdo ve městě nemoh říct, jakto, že sme tak pozdě venku - v tý době se toulačka moc nenosila a toulačka malejch děcek teprv ne. Celou cestu mně Guma vyprávěl, že jak to vykope, praští do bot. Dokonce štípnul fotrovi z dřevniku fungl novej krumpáč, že prej, až to zlato najde, pošle mu z Ameriky patnáct novech.

Dorazili sme ke stodole, světla bylo kvůli měsíci jako ve dne a von začal krokovat. Tvářil se přitom napjatě, vážně, v očích mu hrálo. Věděl naprosto přesně, co dělá. A pak se pustil do kopání. Podle mě teda nic nenasvěčovalo tomu, že by zrovna tam mělo bejt v zemi něco vyjímečnýho, jenž von si byl jistej. Dyž byl asi po hodině nebo dvou zahrabanej skoro celej, začal sem bejt nesvůj. Začal sem ho přesvědčovat, že je to nejspíš kravina, že se musel splíst, že je blbost, aby bylo něco zakopanýho tak děsně hluboko. Von se na mě dycky kouknul. Voči mu hořeli jako bláznovi a jenom štěknul: “Klidně táhni do postele. Tě tu vůbec nepotřebuju.” Pak se do toho pustil s ještě větší razancí. Dyž sem někdy ve dvě vodcházel, zrovna vodpočíval a vyprávěl mi vo tom, jak zejtra nepříde do školy, páč mu to už na nic nebude. Že bude za vodou. 

Šel sem dom sám. Do rána sem ale neusnul. Jak sem zavřel voči, viděl sem ty jeho, jak na mě koukaj. Zapálený. Žhavý. Bláznivý. Děsilo mě to. A Guma ve škole druhej den fakt nebyl. Hned po poslední hodině sem běžel k tý stodole. Dyby to tehdá někdo měřil, byl by to rekord na čtyři kilometry jako vyšitej. Už z dálky sem viděl tu ohromnou haldu, co Guma vykopal. Vůbec sem nechápal, jak se mu to mohlo povíst. 

Doběh sem ke kraji a čekal sem úplně všechno. I Gumu zasypanýho hromadou hlíny. Jenže vono tam nebylo vůbec nic. Prázdno jen s v půli zlomenym fungl novym krumpáčem. Po Gumovi se slehla zem. A tim nemyslim, že by nebyl u tý stodoly. Von zmizel úplně. Hledali ho tehdá všichni z Jaroměřic. Vyhlásilo se celostátní pátrání. Nic. Ani stopa. Ani vzkaz. Jeho fotřík, ten, co ho furt tak mlátil, dělal, co moh. Ještě pár let po tom, dyž sem ho potkal, díval se na mě smutně. S vočima plnejma votázek. Pak se vodstěhoval někam na sever.

A Guma se už nevozval. Kluci ve škole si malovali, jak našel truhlu plnou peněz a jak se vypařil. Nevim. Hrozně bych mu to přál. Jen mně do toho nepasuje ten krumpáč. Ale klukům sem nic nevyvracel. Teďka, když to tu píšu, je mi dost mizerně. Ne smutno. Je mi líto jenom, že prostě nevěřim, že něco našel, i kdybych hrozně chtěl. Tim pohledem na dno jámy sem dospěl. Myslim, že tim sem přišel vo svý sny. Dost brzo, řek bych. Zbytečně brzo. Gumo, ať si, kde si, snad ti je dobře. Já ti to, žes zmizel, ale nejspíš nikdá neprominu.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna