Holky se zázračnými zadky

Tak zaprvý. Sem dolňák. A zadruhý. Nestydim se za to. Co víc. Dokonce si myslim, že mam nad horňákama navrch.

Tak zaprvý. Sem dolňák. A zadruhý. Nestydim se za to. Co víc. Dokonce si myslim, že mam nad horňákama navrch. Jo a eště zatřetí. Tenhle zápisek už píšu fakt dlouho. Jakmile se zamyslim, abych něco přidal, představim si to, vo čom píšu, zasnim se a půlhodina je v trapu. A páč je půlhodina tak akorát čas na to, abych vypil jedno pivo, mám na kontě zatim vosm lahváčů u nás na terase a dva v posteli. Jak by řek kdejakej podnikatel, nejni to zrovna moc efektivní. 

Ale zpátky tam dolu. Víte, co mi na ženskejch zadkách příde krásný? Nedá se toho na nich tolik zkazit. Já nechci bejt nijak protivnej a taky je mi jasný, že se mnou fůra těch, co se zaměřujou na náramnou uměleckou krásu a co si příliš vážej svýho povýšenýho, skoro až akademickýho vnímání, nebude souhlasit, ale takoví ať si trhnou nohou a schválně ať mi řeknou, kolikrát se jim stalo, že jeli třeba autem po ulici, nebo po ní prostě jen šli a předcházeli dvě tři krásný vlnící se nádhery a když se pak vohlídli, řekli si: “Chmmm, nic moc.” A myslíte si, že by se jim něco podobnýho mohlo stát vobráceně? Copak se asi vohlídnou za holkou, která se jim zepředu nelíbí? Sotva. 

Abych moh ale řikat, že sem na tom díky tomuhle líp než horňáci, to bych si netroufnul. První dobrej dojem, co je zkaženej druhym škaredym, by mi radost určo nedělal. A proto sem to vychytal. Za krásnejma holkama, co dou proti mně, se votáčim, protože tam je pravděpodobnost hraničící s jistotou, že budou krásný fakt celý. Vobráceně to ale nedělám a ty holky pro mě tak zůstávaj krásný pořád. 

A víte vy co? Timhle to jenom začíná. V Jaroměřicích je jedna ženská. Ňáká Marianka. Říkaj jí tak i přesto, že se menuje ňák docela jináč. Jenže si kdysi dávno nabrnkla těsně po sobě tři chlapy, s tim druhym a třetim, aniž bych chtěl ňák drbat, chodila na sto procent ňákou chvíli zaráz a voni vo tom snad prej dokonce věděli. A všichni tři se menovali Marian. A tak jí to zůstalo. A tadle Marianka je škaredá jako noc. Kromě dvou věcí. Má nádherný voči a kouzelnej zadek.

V těch vočích se utopíte, ani sami nechcete - vostatně v tom je ta divoká síla každejch krásnejch vočí, který podle mýho nejsou ani na chvíli brána do duše. I krásný voči vás dokážou podrazit a vo to víc to bolí. Moh bych vám povidat, kolikrát mě krásný voči zklamaly, dyž sem byl mladej. A Mariančin zadek? Dyž se nese kolem vás, nezbejvá než koukat a uznale si pohvízdnou. A věřte tomu, že to nejni bezpečný. Marianka na to umí reagovat, to byste zírali. Dycky po pár krocích, co vás slyší, tou svojí nádherou hodí doleva a nahoru. Udělá lehkou vlnku, která si jen řiká vo to: “Poď za mnou, chyť mě, poplácej mě.” A pak se Marianka jakoby nic votočí a mrkne. A i když je ten pohled pokaždý stejnej a vy víte, že nejste ani první, ani stej, komu byl věnovanej, nejni vám pomoci. Je to úplná platonická láska k padesátiletý ženský, co je kromě vočí a zadku škaredá jak noc. A představte si, že v tomhle momentu dete třeba po náměstí se svojí ženskou. Ta moje na mě pak nepromluví dobrý dvě hodiny. A to už si zvykla. Poprvý mi vlepila facku, že sem druhou, celej zaujatej a nepřipravenej, chytnul vo sloupek u naší jaroměřický cukrárny. 

Sem si jistej, že se kolem podobnýho základu motá celej svět. Houbeles pro krásný voči… kolem zadků, prdelek a zadniček se točí politika a byly vedený války. Jen to vod dob Trójský Heleny nikdo nepřiznal. Srabi. A přitom bych dal ruku do vohně za to, že to je nejrozumnější možnej důvod ke všemu a vo všem. Víte, já dneska potkal kousek vod mlíkárny Marianku. A po mojí mamině nebylo v tu chvíli ani vidu ani slechu. 

Vloženo

Jaroměřická mlékárna