Dechovka, umění a umění lhát

Byl sem vo víkendu na dechovce. Vono se mi to tak vobčas stává, i dyž jí teda v lásce zrovna nemam, ale moje ženská jí miluje a dyby to byl nějakej rockovej koncert, hádám, že se neudrží a hodí na podium nejeden kousek spodního prádla.

Byl sem vo víkendu na dechovce. Vono se mi to tak vobčas stává, i dyž jí teda v lásce zrovna nemam, ale moje ženská jí miluje a dyby to byl nějakej rockovej koncert, hádám, že se neudrží a hodí na podium nejeden kousek spodního prádla. Nevim, jak spokojenej by tedy byl chlap, kterýmu by to přistálo v trumpetě a taky myslim, že by na to sousedi koukali skrz prsty, ale dyby jí to udělalo radost, tak proč ne, že jo? Klika je, že to rockovej koncert nebyl a že se žádnej takovej u nás už dlouho nekonal. 

Proč vo tom ale píšu? Je to snadný. Zašli sme pak druhej den s chlapama na pivo a po třetim z nich pomalu začalo lízt, že je ta muzika hrozně štve, že je prudný, jak hrajou šichni falešně, že si tim poslouchánim každej kazí vkus a nevzdělává se a že vůbec největší trapas je to pokrytectví, který lidi maj, že furt dokola řikaj, jak je boží, že tu tyhle naše muzikanty máme, páč jináč by se u nás nedělo lautr nic. Prej i to nic by bylo stokrát lepší, než tohle hrozný něco. A to prosim pěkně řikali ty samý chlapi, co po třetim pivu juchali a tancovali jak z divokejch vajec, natřásali se jak krocani a ty svý poctivě pěstený pivase házeli do ramen, div jim nepopraskaly švy. 

Já teda nejsem žádnej velkej znalec. Vlastně umim poznat jen, co se mi líbí a co se mi nelíbí, a vyprávět vo tom do alelujá. Za co bych se ale vzteknul, je, dyž mi jeden večer frajer do vočí řekne, že si něco užívá, aby se mi pak druhej večer přiznal, že si to neužíval zas tak moc, ale chtěl udělat radost svojí mamině, nebo nechtěl vypadat jako trulant před vostatníma. Příde vám to normální? Dyž bych si měl šáhnout na srdce, tak taky vyprávim ňáky věci, co vnímám jináč, lidem, vo který mi ňák de, tónem, kterej si myslim, že je pro ně přívětivej.

Mistrovi směny nebudu vyprávět, že sem si na chvíli dáchnul a zastavil míchačku na smetanu. Děckám nebudu vyprávět, jak sme se poprvý potkali s maminou, jaký to bylo a co šecko sme dělali, páč je mi jasný, že by ten krásnej zidealizovanej vobrázek, co vo nás maji, ztratili. A kumpánům v hospodě to navopak řeknu vo chlup barvitějc, páč pak je mi jasný, že řeč rozhodně nebude stát. Jenže to sou lidi, který sou mý kámoši. Sou mi blízký a maj na můj život ňákej vliv. Řiká se tomu vobčas lež z milosti, nebo tak ňák.

K čemu se jí ale zatěžovat před Máňou nahoře v ulici? Myslim, že lhaní a vytváření jinejch názorů, než kerý vopravdu mám, je energeticky strašně náročný. Nejenom, že si musim všechno vymyslet a nestačí mi to jen popsat, ještě navíc si musim šecko, co sem vymyslel, zapamatovat a doufat, že sem to náhodou sousedce neřek jináč, než kámošovi v práci. A tu náročnost nejlíp ze všech vidíte na politikách dyž končej kariéru. Sou to trosky, co maj desetihodinový monology před soudama.

Jo, děte mi s takovymdle přístupem k šípku. Třeba budu vypadat jako kretén, dyž řeknu, že ti naši šmidlálisti neuměj ani Vovčáky, ale myslim, že šeckou tou energií, co bych vložil do ňákejch vejmyslů, hravě smetu pohoršený pohledy sousedky, vo kerou mi nejde. Todle vysvětlujte už děckám vod kolíbky. Budou vám za to stopro vděčný. 

Jo a abyste věděli, muzika, kerou mám rád, je tadle. A nejen pro tu modulaci skokem, kerý stejnak houby rozumim.

Vloženo

Jaroměřická mlékárna